Digitální technologie napříč obory

Pole Problému Někoho Jiného (PNJ) si vybaví asi každý, kdo četl Stopařova průvodce po galaxii[1]. V knize popsaný vynález vytváří kolem zvoleného předmětu pole, které způsobí, že tento předmět je pro člověka neviditelný, protože lidský mozek tento předmět považuje za problém někoho jiného. Vynález je založen na přirozeném lidském sklonu nevidět nic, co člověk nechce, neočekává, nebo neumí vysvětlit. Je-li předmět v poli PNJ, člověk ho neuvidí, když se na něj dívá přímo, pokud přesně neví, o co jde. Jediná šance v takovém případě je zahlédnout předmět koutkem oka. Potud tedy literární fikce Douglase Adamse.

Na podobnost PNJ s reálnou situací, kdy před učitelem stojí (digitální) technologie, trefně upozornili v roce 2004 autoři modelu modelu TPCK (Technological Pedagogical Content Knowledge)[2] Punya Mishra a Matthew J. Koehler spolu s dalšími kolegy z Michiganské státní univerzity v jedné ze svých prací zabývajících se problémem integrace technologií do výuky[3]. Od té doby se situace změnila. Digitální technologie se stále viditelněji stávají součástí našich životů a ve vzdělávání už můžeme, když se soustředíme, identifikovat PNJ v jiných oblastech, než je využití technologií na podporu výuky a učení žáků.

Digitální technologie vstupují do vzdělávání nejen jako nástroje (potenciálně) podporující učení a výuku – tj. dají se dobře a pěkně využít ve výuce na podporu učení žáků. Postupně se staly aktuálním problémem všech, kteří se ve vzdělávání pohybují, prostě proto, že tak významně ovlivňují svět, ve kterém žijeme. Úkolem tedy je aktivně se zapojit do řešení tohoto problému, abychom se ve vzdělávání nemuseli spoléhat jen na to, co nám někdo řekne nebo co zahlédneme koutkem oka.