Specifika poruch chování - úvod

   Žáci, jejichž základní bázi obtíží tvoří specifické poruchy chování (SPCH), někdy až chronicky trpí nepozorností, neúčelnou aktivitou (hyperaktivitou) a impulzivitou.
   Zahrnujeme mezi ně hyperkinetické poruchy, hyperkinetický syndrom, poruchy aktivity a pozornosti, LMD – lehké mozkové dysfunkce, ale i ADHD (což je porucha pozornosti s hyperaktivitou se svými třemi subtypy), ale i samostatně se vyskytující hyperaktivitu, hypoaktivitu, impulzivitu, nepozornost. Nesmíme zapomenout ani na ADD (poruchu pozornosti), která přijetím DSM – 5 splynula s ADHD I. subtypu, tedy tzv. typem nepozorným a v současnosti se stejně jako termín LMD pokládá za překonaný. V běžné praxi se s oběma pojmy ale přesto můžeme stále setkávat. Lze tedy říci, že užití odpovídajících termínů k označení žáků s vývojovými poruchami chování (VPCH) si v České republice komplikujeme nomenklaturním chaosem, který vzniká kombinací všech užívaných výše uváděných pojmů. Termín ADHD je používán především ve Spojených státech a do evropského prostředí pronikl proto, že většina relevantních výzkumů má svůj původ právě v USA.
   Potíže související s ADHD lze nalézt: v oblasti kognitivního vývoje, v emoční a sociální oblasti, v rovině výkonové, u některých jedinců nalézáme i přidružená zdravotní rizika. Mezi nejfrekventovanější patří poruchy řeči, psychomotorické obtíže, percepční poruchy a poruchy spánku.
   ADHD je také často doprovázeno školním neprospěchem. Typické bývají problémy ve vztazích s vrstevníky, špatný odhad vlastních schopností nebo celkově neadekvátní sebeobraz. Ve výkonové oblasti jsou zřetelné potíže v rovině každodenního fungování, ať již se jedná o sebeobsluhu či samostatnost žáka. Žáci trpící ADHD se častěji než zbytek dětské populace léčí s astmatem a vykazují sklon k vyšší úrazovosti.
   Výskyt ADHD se v dětské populaci odhaduje v rozmezí 3–5 %, někteří autoři uvádí až 10 % jedinců školního věku. U chlapců bývá až třikrát častější předpoklad naplnění kritérií dané diagnózy než u děvčat (nejčastěji udávaný poměr 6 : 2). Výrazný rozdíl v procentuálním výskytu ADHD souvisí mj. s nepřesnou diagnostikou. Příkladem může být studie Shaw-Zirtové a kol.143) Společně s kolegy zjistila, že i pediatři často špatně identifikují příznaky opozičního chování a zaměňují je za ADHD.
   Základní triáda symptomů, tedy hyperaktivita, nesoustředěnost a impulzivita u některých dětí i dospělých byly a jsou známy od nepaměti, porucha je v podstatě stará jako lidstvo samo. V minulosti byly a často i dnes jsou tyto izolované symptomy připisovány na vrub temperamentu či nevhodné nebo nedůsledné výchovy.
   Začátek obtíží se předpokládá v dětství, ale přetrvávání poruchy do dospělosti se udává dle různých autorů v pozorovatelné formě zhruba až u 50 - 65% jedinců s diagnostikovanou ADHD. Podle míry závažnosti jsou stanoveny tři stupně poruchy (mírná, kdy jen minimálně zasahuje do sociálního života, dále pak střední, kdy již dochází ke společenské újmě a vážná, kdy se ADHD stává téměř pervazivní poruchou a často se zaměňuje s poruchami autistického spektra).
   Většina dětí, žáků a studentů s těmito poruchami bývá v současnosti v České republice integrována do běžného vzdělávacího proudu a jejich adekvátní výchova a vzdělávání se často stává pro rodiče i vyučující skutečnou výzvou a nelehkým úkolem, obzvláště trpí-li jedinec vážnou formou obtíží. Selhávají zejména v oblasti vnitřní motivace, průběžně potřebují poskytovat vnější regulaci, selhávají u nich nástroje pro posílení seberegulace a autodeterminace jako vyšších forem motivace (vnitřní řeč, pracovní paměť – proto ve chvíli slabého působení odměny ztrácejí zájem o předloženou činnost, protože obraz odměny nejsou schopny delší dobu podržet). Proto veškeré metody, formy a prostředky práce rodičů i pedagogických pracovníků včetně vedoucích volnočasových aktivit, kterých se jedinci s ADHD účastní, musí především zahrnovat stálou podporu vnější regulace jejich chování a jednání. Ta se postupně může snižovat až do chvíle, kdy je jedinec schopný regulovat se sám. Neměli bychom dopustit, aby žáci selhávali a ohrožovali tak dosažení nastavených vlastních cílů, neboť tak dochází k snížení jejich sebedůvěry, sebevědomí, sebehodnocení. Součástí každodenní práce s žáky s ADHD tudíž logicky musí být i rozvoj volních vlastností.