Slovní hodnocení a sebehodnocení

   „Slovní hodnocení vede žáky k tomu, aby si uvědomili, proč se učí a čemu se učí. Rozvíjí rovněž sebehodnocení žáka. To je celá řada důvodů pro uplatnění slovního hodnocení“ (Nelešovská, 2005). Je alternativní formou hodnocení, které učitel volí se souhlasem ředitele, zákonného zástupce a na doporučení poradenského pracoviště a používá je i jako formu závěrečného (pololetního) hodnocení. Obsah slovního hodnocení by měl být pozitivně motivační, ale samozřejmě objektivní kritický. Slovní hodnocení by mělo též obsahovat doporučení, jak předcházet případným neúspěchům žáka a jak je překonávat.
   Základem pro hodnocení výkonu žáka je, do jaké míry si během vyučování osvojil znalosti, dovednosti a schopnosti stanovené kurikulárními dokumenty. Sebehodnocení je využíváno při hodnocení dosažených klíčových kompetencí. Jedním z hlavních cílů pedagogické práce by se mělo stát oslabování vnější motivace žáků – motivace prostřednictvím známek a naopak by mělo docházet k posilování motivace vnitřní, která je podporována žákovým vlastním sebehodnocením. Pro rozvoj sebehodnocení využívá učitel činnosti, při nichž lze hodnotit žákův výkon. Doplňuje a rozšiřuje ostatní formy hodnocení učitelem a klasifikaci. Týká se jednak samotného výsledku práce (podařilo … nepodařilo se mi...), ale především procesu, kterým si žák prošel (v průběhu práce jsem využil..., přemýšlel..., vyhledal..., ptal se..., bylo pro mě těžké..., soustředil jsem se..., bránilo mi..., potřeboval bych ...).

Příklad:
Průběžná evidence výsledků může být součástí žákovského portfolia. Je nástrojem pro hodnocení práce žáků. Jedná se o soubor postupně shromažďovaných materiálů různého druhu, které dokumentují stav vědomostí a dovedností žáka, případně úroveň osvojení jednotlivých kompetencí ve vzdělávání a vývoj jednotlivých kompetencí v čase. Materiály mají různou podobu (písemné testy, výstupy projektů, výtvarné práce, fotografie, referáty) a v každém případě obsahují doklady o tom, jak se žák vyrovnal s dovedností sebehodnocení své práce. Dokumentování žákova pokroku přispívá k vnitřní motivaci k učení (Krejčová & Mertin, 2012).

   Využití metody sebehodnocení pomáhá žákům s LMP najít cestu, jak se zlepšovat, tedy najít cestu mezi dosavadními dovednostmi a učebními cíli, rozvíjí u nich zodpovědnost za jejich vlastní učení. Několik studií uvádí, že toto meta-kognitivní uvažování (přemýšlení o přemýšlení a seberegulace vlastního učení) má velice pozitivní dopad na učení.
   Příkladem hodnocení v inkluzivní škole je přechod od sumativního hodnocení k hodnocení formativnímu. Formativní hodnocení poskytuje okamžitou zpětnou vazbu a je nedílnou součástí inkluzivní edukace. Je zaměřené na průběžné interaktivní hodnocení vzdělávacích pokroků žáka a s ním vyhodnocování jeho potřeb ve vztahu k dosažení stanovených cílů (Felcmanová et al., 2015). Formativní hodnocení podporuje rozvoj kompetence k učení. Je založeno na poskytování zpětné vazby a využívání informace z hodnocení pro zlepšení výkonu žáka.

Krejčová, L., Mertin, V. (2012). Metody a postupy poznávání žáka. Praha: Wolters Kluwer.
Nelešovská, A. (2005). Pedagogická komunikace v teorii a praxi. Praha: Grada.
Felcmanová, L. et al. (2015). Metodika ke katalogu podpůrných opatření. Olomouc: UP v Olomouci.
Bartoňová, M. (2013). Inkluzivní didaktika v základní škole se zřetelem na edukaci žáků s lehkým mentálním postižením. 1. vyd. Brno: MU, 224. s.