Vydání časopisu Redway - ČÍSLO 4, 2016 | ROČNÍK IX

Ahoj holky, čau kluci, 

vzdát se dobrovolně věcí, které vlastníme, není životní styl pro každého. Upřímně si myslím, že touha vlastnit je součástí lidské DNA a jednou z těch podivuhodných věcí, kterými se lišíme od zvířat. A že ji nejdřív musíme trochu nasytit, zažít dostatek, než dobrovolně začneme chtít méně. Pokud zatím nic nevlastníte, noví minimalisté vám asi můžou vlézt na záda, ale jednou, možná už za pár let... 

Zkusím to vysvětlit na konkrétním příkladu. 

Viktor je vrcholový manažer jednoho z největších českých podniků. Vydělává hodně, a tak si postupně pořídil dům s velkou zahradou, několik drahých aut, mnoho luxusních hodinek, kamer, foťáků, šperků, obleků a bot. Jak šly roky, najednou si uvědomil, že nejdražší komoditou, kterou má, je čas. Dosud ho trávil tak, že pracoval, aby měl peníze, za které si pak kupoval odměny. Prostě klasický protestantský přístup: Čím tvrdší práce, tím sladší odměna. No pain, no gain. A tak dále. Viktora napadlo, že takový koloběh vlastně není ideální, protože v něm vyměňuje skutečný život za hmotné věci, které mu sice přinášejí radost a pohodlí, ale kolik jich ještě potřebuje? 

Náhodou narazil na knihu Zázračný úklid od japonské autorky Marie Kondo. Píšeme o ní dále v čísle. Pak si přečetl o lidech z Klubu 90, kteří svůj celý majetek dobrovolně omezují na devadesát věcí (včetně příborů, spodního prádla, ponožek, knih, nářadí a tak dále). Líbila se mu velkorysost prázdného prostoru, který kolem takových lidí vzniká, a taky systematická jednoduchost. Viktor je systematik. 

Nejdřív přestal nakupovat dosud obvyklým způsobem: „Teď už si nekoupím další oblek jen proto, že se mi líbí nebo že je za výhodnou cenu. Zeptám se sám sebe, jestli ho skutečně potřebuju, jak dlouho mi vydrží a jestli mi jeho vlastnictví zlepší život. Obvykle dojdu k tomu, že ne, a vzpomenu si, jak jsem si pro radost koupil drahé auto a jak bych teď za ty peníze radši procestoval Jižní Ameriku. To by mě obohatilo určitě víc.“

Uvědomělé nakupování vede ke kritičtějšímu pohledu na to, co už člověk má. Je to nevyhnutelný proces. Viktor se začal zbavovat zbytečných věcí. „Zredukoval jsem je asi na polovinu. Mám deset kompletních outfitů, jedno auto, jeden komp, jeden telefon, jedny hodinky a tak dále. Ostatní jsem prodal nebo rozdal. Když si jdu koupit tričko, hledám takové, které bude vypadat dobře i za tři roky. To vyžaduje kvalitní materiál a střih. Na první pohled je drahé, ale kdybych si koupil laciné, spotřeboval bych jich za ty tři roky pět, možná víc. Taky už nemusím mít všechno nové. V Londýně mají second hand s klasickými tvídovými obleky. Jsou v perfektním stavu, jako nové, ale o polovinu levnější. Mám z nich radost. Začal jsem se soustředit na kvalitní prožívání času. Na zážitky, pěkné koncerty, večeře s přáteli, odpočinek s rodinou. Je to dobré na psychiku, kterou vám hromada věcí zatěžuje. Věčný boj s místem, kterého máte dřív či později málo, údržba, úklid. Já už takové starosti nemám. Místo toho vařím špagety ve vodě Evian. Mají lepší chuť a je to zdravější. To je luxus života.“  

Martina Overstreet, šéfredaktorka