Náročný několikadenní výzkum přinesl své ovoce. Obraz méně známé patronky vstal z hlubin vědeckého zapomnění, aby se stal majákem následujícího bádání.

Druhé restaurování?

U příležitosti slavnostního koncertu 14. ročníku Libereckého flašinetáře byl společně s kunsthistorikem Mgr. Patrikem Pařízkem, Ph.D, a kunsthistorikin Christou Hohnhäuser, Jubel-Jette, odhalen restaurovaný obraz Svaté Flašinetálie.

V rámci průzkumu byla provedena prohlídka v UV luminiscenci, průzkum rentgenologický a prohlídka obrazu při různém zvětšení (optiVISOR, stereo-mikroskop).

UV LUMINISCENCE: Povrch obrazu září stejnoměrnou vrstvou laku. Pod ní jsou obtížně čitelné malířské zásahy.

RENTGENOLOGICKÝ PRŮZKUM: V rámci tohoto průzkumu bylo provedeno celoplošné snímkování formátu. Na rentgenogramu se vedle velkého poškození objevuje záznam výstavby obrazu. Je zřejmé, že jde o malbu dle předlohy. Malba je nekomplikovaná a sleduje předem danou kompozici. Malíř se zabývá pouze partiemi v nejvyšším osvětlení, na rentgenogramu se stíny a polostíny téměř neprojevují. Objemy jsou tvořeny umírněným, ale zručným přidáváním bělob.

Svatá Flašinetálie, zvaná též Sv. Flashinetalia (c. 360, malá vesnice v Itálii – c. 400, při pronásledování) byla stavitelka varhan a flašinetů, řeholnice a zakladatelka žebravého řádu. Dnes je uctívanou patronkou pouličních umělců. Její označení „flašinet“ pro drobný píšťalový hudební nástroj je s oblibou užíváno dodnes. [ 1]

PRŮBĚH RESTAUROVÁNÍ: Obraz byl nejprve zdokumentován, a pak byl proveden průzkum staré rentoaláže, provedené na voskovo–pryskyřičnou směs. Mezi plátny byla objevena papírová mezivložka. Lep je tvrdý a značně zkřehlý (velký obsah pryskyřice), takže již neplní svoji stabilizační funkci. Rentoaláž byla tedy odstraněna a rub obrazu byl očištěn. Poté byl obraz nažehlen na nové plátno za pomoci perforované papírové mezivrstvy a napnut na nový silnější, klínový vypínací rám. Sondážní průzkum do vrstev povrchových nečistot laků a přemaleb ukázal rozsah druhotných zásahů.  [2]

Orkaz a učení Svaté Flašinetálie nadále inspiruje. [3]

Ty především v levé dolní polovině mají charakter plošných malířských přemaleb hutnou pastou, zakrývající hrubě přetmelenou trhlinu. Je navíc evidentní, že předchozí restaurátorský zásah se zaměřil na stabilizaci plátna, ale k čištění malby nedošlo. Po očištění povrchu a odstranění nevyhovujících tmelů byly defekty nově dotmeleny pružným tmelem tak, aby jejich povrch odpovídal charakteru okolí, a malba byla opatřena pracovní lakovou mezivrstvou. Poté byla provedena scelovací retuš olejo–pryskyřičnými barvami. Na závěr byl obraz nalakován finálním damarovým lakem s příměsí vosku a polymerovaného oleje. Doporučujeme revizi obrazu po cca 8–10 měsících. [4]

Poznámky

1. Flašinetář Petr Ladra ze Suchdola u Kutné Hory se spíše přiklání k názvu „cimprkaslík“
2. K výzkumu byly použity některé aktuální studie, ale čerpáno bylo i z literatury původní.
3. Určitě je to někde dohledatelné
4. Dle výstupu oficiální restaurátorské zprávy
5. PAŘÍZEK, Patrik. Svatá Flašinetálie a její význam v kultuře a tradicích, Praha 2023

Prameny a literatura

• TV Arte. Restauration de l’image de Sainte Flašinetalia, Aulung 1998
• ALVIN, Louis, Fr. J. Navez, Sa vie, ses œuvres
• et sa correspondance, Brussels 1870
• BERGER, Vojtěch. Zatímco v České republice jsou flašinety celkem běžná věc, na Slovensku byste je hledali těžko, Nitra 2010

Citace

• PAŘÍZEK, Patrik; HOHNHÄUSER, Christa. Svatá Flašinetálie: Příspěvek k restaurování obrazu François-Josepha Naveze, in: Horizon – měsíčník umění XXXVII, září 2013, (dostupné on-line)

Přijďte počkat na první tramvaj, co přijede na náměstí…

Jak vidíme z pohlednice vydané berounským knihkupcem Václavem Athonym kolem roku 1904, představa o budoucnosti v Berouně se od té dnešní trochu lišila.  Ne vždy se musí futuristické předpovědi vydařit. Nemusíme se tím ale trápit a můžeme to využít jako podnět pro netradiční setkání (happening). Proč nesplnit přání našich dědečků a babiček aspoň na jeden den…

Na Husově náměstí již pravidelně vždy v pátek před jarními hrnčířskými trhy utváříme „živý obraz“, který znázorňuje čekání na opožděnou tramvaj. Uvítáme, pokud přijdou návštěvníci ve starém oblečení ve stylu první republiky. Můžete si vzít třeba i nějaká zavazadla nebo další rekvizity. Následovat bude putování po náměstí, kde se budeme vyptávat náhodných kolemjdoucích: Odkud pojede ta tramvaj? Nevíte, kde je zastávka tramvaje? apod.  Zapojit do zajímavého setkání se může určitě každý. Na zastávce poblíž muzea bude čekat i dobový průvodčí, který cestujícím označí jízdenky berounské elektrické dráhy… (Wikipedie)

Historie happeningů

2011 | reportáž fotografie ohlasy facebook

2012 | pozvánka fotografie ohlasy facebook reportáž

2013 | fotografie facebook

2014 | 2. 5. | pozvánka facebook fotografie

2015 | 8. 5. | pozvánka facebook fotografie

2016 | 4. 5. | pozvánka facebook reportáž fotografie

2017 | 8. 5. | pozvánka facebook fotografie

2018 | 8. 5. | pozvánka facebook fotografie

2019 | 8. 5. | pozvánka facebook fotografie ohlasy

2020 | 8. 5. | pozvánka facebook virtuální happening

2021 | 8. 5. | pozvánka facebook virtuální happening

2022 | 15. 5. | pozvánka facebook fotografie reportáž

2023 | 8. 5. | pozvánka facebook fotografie reportáž

2024 | 8. 5. ve 14:00 | pozvánka facebook

registrace účastníků zde

TATO AKCE SE USKUTEČNÍ ZA:

____________________________________________________________________

Několik zajímavostí o futuristických pohlednicích

Jak bylo napsáno, akce je inspirována jednou pohlednicí ze série Beroun v Budoucnosti. Pohledy jsou známé celkem tři. Jeden zobrazuje tramvajovou dopravu na berounském náměstí, na druhém brázdí řeku Berounku parníky a třetí ukazuje, jak se nad městem křižují vzducholodě. Do muzea se nám dostala i jedna fotografie, na které je vidět právě pohled s tramvajemi. Od původního pohledu se liší tím, že není nadepsán textem Beroun v budoucnosti.

Několik informací o historických pohlednicích „měst v budoucnosti“ nám poskytla paní Ilona Voráčková, sběratelka starých pohlednic Zdic a Hořovic.

„Tyto pohlednice patří z tvorby zlatého času pohlednic, tj. z počátku 20. století, určitě k nejzajímavějším, které byly tenkrát vydávány. Některé málo viděné kusy dosahují na filokartistických aukcích vysokých částek. Teď si dovolím citovat z knihy „Města v budoucnosti“ od Jiřího Poláka z roku 2000.“

„Budoucnost na pohlednicích se nejvíce objevovala v prvních deseti až patnácti letech 20. století, tedy v době nadšení z nových převratných vynálezů. Pro filokartisty je nástup nového století zlomovým též ve změně řešení rubové strany pohlednice. Během relativně krátkého času vystřídalo tzv. dlouhou adresu, roztaženou po celé ploše zadní strany, racionální rozdělení na část určenou pro adresu a část vymezenou pro sdělení odesílatele. Je tomu tak dodnes. Nicméně, nejspíš ze setrvačnosti, je u některých futurologických pohlednic zachováno volné místo pro řádky i na obrazové líci. Také technika tisku se změnila. Zatímco v 80. a 90. letech 19. století dominovala tisku pohlednic litografie – grafická technika uměleckého rázu, pro začátek 20. století a následující roky je charakteristické hojné užívání světlotisku. Jde o technologii, již jsou pohlednice s futurologickými vizemi tištěny nejčastěji.“

„V knize se můžeme i dočíst, jaké motivy a představy byly zobrazeny právě na pohlednicích s futurologickým motivem – kromě zmíněné tramvaje v ulicích či na náměstí to byly např. lanovky, jízda nad hlavami chodců, motocykl v ulicích, šlapací kolo, volný let balonem, vzducholodě nebo parník.“

Berounské „meme“

Po několika letech ve městě zdomácnělo několik úsloví (memes). Především „jít na tramvaj“ nebo „čekat na tramvaj“ ve významu vyhýbavé odpovědi. Taktéž se vyskytuje jako odpověď na otázku: „Na co tady čekáš/čekáte?“. Například: „Místostarostu Michala Mišinu jsme zastihli na nové autobusové zastávce pod hřbitovem. „Čekám tu na tramvaj,“ vtipkoval místostarosta. Tramvaje se sice nedočká, ale od 1. dubna zde bude stavit nový autobusový spoj…“

Dále „doběhnout tramvaj“ ve smyslu touhy vyřešit nevyřešitelné či splnit nesplnitelné, viz „příběh o chlapovi, co chce v Berouně doběhnout tramvaj“.

Podobně jako sousloví „čekat na Godota“ se v Berouně ustálilo i tvrzení „čekat na tramvaj“. Popisuje tak situaci, kdy je očekáváno, že se něco stane, ale pravděpodobně se to nikdy nestane. (zdroj: Čekání na tramvaj – Wikipedie (wikipedia.org))

Dobrou snídaní začíná den. U nás v Clock Gallery tomu není jinak. Několik let na stejné adrese nám přineslo mnoho zákazníků, s kterými jsme se spřátelili. Liší se různými profesemi a zájmy, ale spojuje je láska k hodinám a hodinkám. A kde vám je představit lépe, než u snídaně…

PRVNÍ DÍL: Filip Sychra a kyvadlové hodiny Gustav Becker

Filip Sychra hraje, dabuje, moderuje, recituje, tančí, zpívá, režíruje i vyučuje. Takové zkušenosti prozrazují, že rozhodně trémou netrpí, a tak jako první přijal pozvání k nám.

Filip u nás pořídil nevšední dárek. Kyvadlové hodiny z továrny Gustava Beckera. Ten založil továrnu na hodiny v polovině 19. století. Od roku 1888 je vyráběl i v Broumově. Díky své vysoké kvalitě a řemeslně zpracovaným schránkám se staly populárními po celé monarchii a dodnes patří k vyhledávaným artefaktům mnoha sběratelů.

DRUHÝ DÍL: Klára Robková a sluneční hodiny

Klára Robková pomáhá podnikatelům i rodinám. Jako on-line asistentka poslouchá, co je trápí, řeší, co je tíží a vyřídí to, co nestíhají. Zkrátka ideální host, který pracuje s časem.

Lockdown nás všechny naučil, že pracovat se nemusí jen v kanceláři. Zdárným příkladem je i dnešní host, matka tří dětí. Hledala způsob, jak vydělat peníze a zároveň pracovat z domova.

Věděli jste, že lidé už tisíce let určují čas podle slunce? V Praze určoval poledne stín mariánského sloupu a podle něj se pak seřizovaly vězní hodiny. A to by bylo, aby někdo nevymyslel, že nemusí být narýsované jen na zdi, ale vejdou se i do kapsy. My už dobře víme, že se staly nepostradatelnými pomocníky dobrodruhů i těch nejmenších vědátorů.

V Clock Gallery naleznete mnoho typů slunečních hodin. Například kapesní. Díky jejich kompasu poznáte pravý sluneční čas a navíc se s nimi nikdy neztratíte.

TŘETÍ DÍL: Miloš Vacík a konverze kapesních hodinek

Malíř, básník a muzikant, jehož největší životní vášní jsou bubny. Možná právě rytmus jej přivedl do Clock Gallery, kde si zakoupil jedny z upravených kapesních hodinek. Miloš Vacík.

Do kanceláře Clock Gallery vede opravdu mnoho schodů. Možná mnohem víc jich musel překonat nás dnešní host. Vyrůstat v prostředí obklopeném umělci totiž není žádná legrace.

Myslíte si, že kapesní hodinky už jsou dávno z módy? A co si je vzít na ruku? Proč ne? Vždyť je tak nosili už naši předkové. Vkládaly je do kožených pouzder nebo je doplňovaly řemínky. Umíme to i my v Clock Gallery. Díky ocelovému pouzdru s průhledy můžete mistrovství našich předků obdivovat opravdu zblízka.

ČTVRTÝ DÍL: Charles Olivieri-Munroe a Omega Seamaster

I tentokrát pro vás máme velmi zajímavou osobnost. Narodil se na Maltě, ale není to maltézský rytíř. Má nejlepší rytmus, ale není to tanečník. Mluví česky, ale není to Čech. Dnes poznáte dirigenta Charlese Olivieri-Munroe.

Omega se stala jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších značek hodinek na světě. Série Seamaster existuje v různých variantách již od roku 1948. Byla volně inspirovaná hodinkami, navrženými speciálně pro britskou armádu na konci druhé světové války. Díky svému vzhledu, praktičnosti i splnění náročných zatěžkávacích testů se hodinky staly natolik populárními, že jsou dnes vyhledávány ve specializovaných obchodech a na aukcích.

PÁTÝ DÍL: Vladimír Procházka a pendlovky v hlavní roli

Každý, kdo obchoduje se starými hodinami občas přemýšlí nad tím, kde jeho přístroje dělají radost. Často v teple domova nebo v klidu kanceláře. Jen málokdo by se ale nadál, že jeho hodiny budou vystupovat v divadle. O tom, jak se to stalo nám řekl emeritní ředitel činoherního klubu Vladimír Procházka.

Činoherní klub uvádí novou inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše. Manželé Maggie a Brick přijeli na rodinnou usedlost na jižanské plantáži na oslavu narozenin jeho otce alias „taťky“. Je dusno; cosi stále visí ve vzduchu a bouřka je v nedohlednu. A každý má nějaké tajemství – nebo alespoň neříká úplnou pravdu. Jak se vypořádat s tím, když nesplňujeme představy a očekávání druhých? A co když nejsme schopni naplnit ani ta svoje? Co když jsou stará pravidla nefunkční? Všechno pálí, ale přesto je problém pohnout se z místa? Hra KOČKA NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE se řadí mezi novodobou klasiku. Tennessee Williams ji napsal mezi roky 1953 a 1955 a získal za ni mimo jiné Pulitzerovu cenu.

Beroun – Po dvouleté odmlce se mohl opět konat naživo netradiční happening. Akce, která recesistickým způsobem přibližuje moment z historie města Beroun. Za vším stojí futuristická pohlednice, jež vznikla roku 1904.

Neděle na prosluněném náměstí probíhala tak, jako každá jiná. Až do okamžiku, kdy byl nedaleko kašny vztyčen tramvajový sloupek s jízdním řádem. Přivezla jej skupina recesistů, kteří akci pořádají již dvanáctým rokem. První kolemjdoucí si hned v jízdním řádu přečetli, že vše vypukne ve 14:00, kdy budou již všichni netrpělivě příjezd tramvaje očekávat. Všímavější již zaregistrovali, že se v různých částech náměstí, v cukrárnách a kavárnách, již objevili lidé, ve slavnostním oblečení, jež právě odpovídá módě doby počátku 20. století. Pod Plzeňskou bránou se usmívala dáma s paraplíčkem, další brouzdala po náměstí a jeden mladík s kšandami a kloboukem, ještě s dostatečným předstihem na sdíleném elektrokole, vezl černý kožený kufřík.

Před druhou hodinou se již před spolupořádajícím Muzeem Českého krasu utvářely hloučky obyvatel, jako vystřižené z filmu pro pamětníky. Mnozí se s nadšením shledávali a byli rádi, že se po dvouleté odmlce opět setkávají. To už si ale v prostorách muzea slavnostně rovnali slavnostní uniformy Berounské elektrické dráhy řidička, tedy osoba řídící drážní vozidlo na dráze tramvajové, a průvodčí. Směrem od nádraží přišli i někteří mladší účastníci se šviháckým motýlkem nebo apartním kloboučkem. Už už se báli, že kvůli výluce konkurenčního dopravce nepřijedou z Prahy včas.

Vše začalo společným fotografováním před muzeem. Odtud vyšel průvod cestujících i přihlížejících v čele se starým píšťalovým flašinetem, který posléze svou melodií přilákal i další zvědavce. Zástup obešel náměstí a zastavil přímo u tramvajového sloupku. Díky ampliónu z historického gramofonu byl jeden z pořadatelů dobře slyšet a hned oznámil, že tramvaj co nevidět přijede. Čekání zpříjemnilo ještě několik dobových šlágrů a průvodčí již začal prodávat jízdenky. Nadšení spoluobčané však nedbali bezpečnosti na trati a museli být káráni řidičkou tramvaje, která bedlivě střežila jejich bezpečí: „Nechoďte mi po těch kolejích! Co když pojede tramvaj?! Omlouvám se za zpoždění… Každou chvíli by tady měl být… Nevím co se děje, dnes jede nějak pomálu, ale jinak jezdí jako blázen…“. Slavnostní příležitost ještě podtrhla pamětní placka berounských elektrických drah, kterou mohl každý získat.

Spolu s vzrůstajícím teplem na náměstí však gradovala i netrpělivost cestujících. Aby nástup do zpožděné tramvaje probíhal bez zdržení, průvodčí raději jízdenky cestujícím s předstihem označil. Paní tramvajačka však byla čím dál tím více znepokojena, protože na náměstí nebylo možno připojit cestovní telegraf, aby zjistila, co za narůstajícím zpožděním vězí. Flašinetář zmírnil situaci tím, že prozradil, co po celou dobu opatruje ve svém kufříku. Byly to futuristické pohlednice, které inspirovaly celý tento happening. V roce 1904 je vydal berounský knihkupec Václav Anthony a představovaly vize Berouna v budoucnosti.

Za nedočkavým pořadatelem náhle přiběhla dvojice dětí. Zjištěnou informaci s nelibostí vyhlásil do amplionu: „Tramvaj nepřijede. Nabrala takové zpoždění, že se musela před Berounem obrátit, aby dodržela pražský jízdní řád.“ Náměstí utichlo. Tramvajačka se ústy dopravního podniku všem omluvila, a přes to pozvala všechny k občerstvení a na navazující tiskovou konferenci v budově muzea. Flašinetář ještě doplnil, že „jízdenky se dají vrátit, pokud nejsou označené…“. Jeden z účastníků se zamyslel a zkusil na pana průvodčího malý pokus. Měl jízdenku označenou, a tak to dané místo zakryl prstem: „Dobrý den pane průvodčí, rád bych chtěl vrátit peníze za jízdenku.“ To se mu však nepodařilo, protože byl bystrým pracovníkem dopravního podniku odhalen.

V muzeu vše osvětleno. Řidička Karolína prozradila, že už pracuje u dopravního podniku města Prahy mnoho let a co ji k tomuto nevšednímu zaměstnání přivedlo. Snad nejvíce ji těší řízení starých vozů pomocí kliky a celkově atmosféra, kterou na sebe vozový park Muzea městské hromadné dopravy váže. Prozradila dokonce, že pan průvodčí je její manžel a že svatbu měli právě ve vozovně. Při besedě dále pozvala do muzea a upozornila na některé jeho exponáty. V závěru celého happeningu vzniklo ještě mnoho pamětních fotografií a všichni se opět rozešli do různých koutů berounského náměstí.

O historii happeningů a další termíny naleznete zde.

Na happeningu a vzniku tohoto článku se podílela Karolína, Kačka, Josef a Dominik, kterým tímto děkuji.

Patrik Pařízek, 17. 5. 2022

Poznejte výběr kuriózních předmětů, jejichž podoba i neuvěřitelně komplikované mechanismy nás dodnes díky svým pohybům nechávají žasnout…

Brandýs nad Labem, 7. 10. 2021 – 23. 1. 2022 (Oblastní muzeum Praha-východ

Výstava přináší výběr kuriózních strojů, které svými pohyby napodobovaly přírodní jevy i živé bytosti. Neobvyklé a speciální mechanismy byly zpočátku součástí věžních hodin, posléze byly pro svou oblibu ukládány do luxusních předmětů, nakonec se ve formě různých pouťových automatů dostali i do života nižších vrstev.

První zajímavé mechanismy se objevili už ve 14. století. Z literatury jsou dokonce známi i starší, ty se však jako exponáty nedochovaly. Zpočátku to byli především zvoníci na věžích a figurky na hodinách. V 15. a 16. století byli velmi módní.

Automaty si brzy oblíbili i hodináři, protože zvyšovaly ceny jejich výrobků. Mechanické figuríny fungovaly také jako terče na střelnicích. Jeden takový, ztvárňující latrínu, bude také k vidění.

„Na této části střeleckého terče vidíme mladíka, který sedí v kadibudce a pokud se někdo terče strefil, spustil se mechanismus a bylo velice naturalisticky ztvárněno, co v té kadibudce provádí,“ vysvětluje autor výstavy.

Pohyblivé mechanismy nacházely uplatnění také v betlémech. Ty se nejen hýbaly, ale také vydávaly zvuky, třeba troubení. Zajímavostí na pohled i poslech jsou hrající klícky s mechanickými ptáčky, které jsou raritou a velikou sběratelskou zajímavostí.

Za vidinou snadného zisku vzniklo i mnoho přístrojů, jež vytvářely podvodný dojem mechanického života. Ať už byly skutečné či nikoliv, dodnes vzbuzují v lidech úžas a právem jsou považovány za umělecké a velmi ceněné rarity.

Připravovaná výstava seznámí s automaty – pohyblivými figurami, z nichž některé jsou zastoupeny ve státních i soukromých sbírkách v České republice.

V dalším díle pořadu Wifina jsme si s Terkou v expozici Měření času v Národním technickém muzeu povídali, kdy se ve společnosti zrodila potřeba měřit čas. Jakým způsobem začali babylóňané čas dělit, a jaké pomůcky k tomu využívali.

Reportáž ke shlédnutí zde

Dále jsme si ukázali některé sluneční hodiny ze sbírek muzea a speciální čínské doutnákové hodiny, které měřily čas uhoříváním tyčinky.

A jak měříme čas dnes a s jakou přesností? Podívejte se na Terčinou reportáž ;).

Čas představuje něco, co zde patrně bylo, je a bude i bez lidského přičinění. Nejde zpomalit ani zrychlit, nemůžeme ho ani zastavit. Jediné, co dokážeme, je jeho měření. Už od dávných civilizací se o to lidé pokoušeli. Nejrůznější měřidla času byla tu méně tu více přesná a také méně či více zdobná. O tom, jak se měření času proměňovalo s časem, uslyšíte v seriálu Českého rozhlasu.

Přehled epizod:

Slunce jako nejpřesnější časoměrný nástroj (1/5)

Již v pravěku si lidé uvědomovali při nejmenším pravidelné střídání dne a noci. Není tedy divu, že měření času od začátku souviselo především s pohybem slunce. Sluneční hodiny se nám zachovaly už ze starého Egypta a najdeme je i ve sbírkách Národního technického muzea. A kam šel vývoj dál od slunečních hodin? I o tom natáčel Filip Jan Zvolský s kurátorem časoměrných přístrojů Národního technického muzea Patrikem Pařízkem.

Voda, oheň a ozubená kolečka (2/5)

Po slunečních a přesýpacích hodinách přicházejí ve vývoji časoměrných přístrojů další typy, kde již svoji roli hrají kapaliny. Jednou z nich je voda a druhou olej. Hodiny, které je využívají, se rozvíjely především v antice. Několik příkladů z Expozice měření času Národního technického muzea představí kurátor Patrik Pařízek. A dojde řeč i na přístroje mechanické.

Čas se nese zvukem (3/5)

Lidé se naučili měřit čas záhy a také brzy vzniklo mnoho oficiálních míst, kde bylo možné přesný čas zjistit. Jak ho ale co nejefektivněji dostat do všech domácností? První hodiny nepatřily mezi nejpřesnější a bylo je třeba seřizovat. K tomu sloužily zpravidla zvukové signály – ať šlo o odbíjení zvonů, výstřely z kanónů, nebo třeba prosté troubení ponocného, kterým začíná vyprávění kurátora časoměrných přístrojů Národního technického muzea Patrika Pařízka.

Čas není jenom jeden (4/5)

Základ informace o přesném čase vychází ze slunce. Z toho vyplývá, že je v každém městě trochu jiný přesný čas, protože slunce do něj dopadá v lehce odlišném úhlu. Dokud lidé cestovali pěšky nebo koňmo, nebyl to až takový problém. Se zavedením železnice se však zjistilo, že bude zapotřebí čas přeci jen sjednotit. Vznikl tak čas Greenwichský. O tom všem natáčel Filip Jan Zvolský s kurátorem časoměrných přístrojů Národního technického muzea Patrikem Pařízkem.

Byl by čas i kdybychom ho neměřili (5/5)

Osobní setkání s kurátorem sbírek, jakým je třeba kurátor časoměrných přístrojů Národního technického muzea Patrik Pařízek, má jednu nepopiratelnou výhodu. Můžete se na rozdíl od běžného návštěvníka alespoň na některé exponáty podívat velmi zblízka nebo si je i vyzkoušet. A také můžete odborníkovi na měření času položit na závěr otázku takřka filosofickou: Byl by čas i kdybychom ho neměřili?

Čekat na tramvaj ve městě, kde nikdy nejezdila, není nemožné. V Berouně ji vyhlíží nadšenci s Patrikem Pařízkem už 11 let. Tentokrát kvůli covidu online.

BEROUN|Posledních téměř deset let postávala začátkem května jednosobotní odpoledne neobvyklá skupinka cestujících v prvorepublikových šatech na berounském Husově náměstí. Všichni navíc svorně tvrdili, že čekají na tramvaj. Ta  ale městem, které dalo jméno řece Berounce, nikdy nejezdila. Z původně recesistické akce se stala tradice. Letos se happening uskuteční 8. května a kvůli pandemii se již podruhé uskuteční pouze online. „Loni jsem nachystal video z předchozích ročníků, které nahrazovalo osobní setkání. Letos jsem připravil živé vysílání s několika předtočenými reportážemi a bude probíhati chat s účastníky. Kdo bude chtít, může se doma převléknout do dobových šatů,“ říká organizátor virtuálního happeningu Patrik Pařízek.

Tradice čekání na tramvaj začala před 11 lety tím, že jste objevil v muzeu pohlednice berounského náměstí s tramvají, kterou kolem roku 1904 vydal berounský nakladatel Václav Antony. Byla jediná?

Ne. Zatím víme, že jsou tři. První ukazuje hromadnou dopravu na berounském náměstí. Další dopravu na Berounce, kde jsou vidět čluny a parníky a také plovárna. Třetí pohlednice ukazovala vrch Děd, jak kolem létají vzducholodě a různá vznášedla. Podobné pohlednice v té době vydávali knihkupci v řadě dalších českých městech – například v Českých Budějovicích, Táboře, Benešově nebo Slaném. A nyní jsou poměrně ceněné.

Neuvažovalijste o tom,že byste poletech zkusili čekat pro změnu na parník nebo vzducholoď?

Určitě se to nabízí, ale letos ještě zůstaneme u tramvaje. Virtuální svět má neomezené možnosti, tak nevylučujeme, že možná konečně dojedeme až na Husovo náměstí.

A pojedete historickou tramvají?

Ano. Bude to ta samá, jako je na pohlednici. Ale víc zatím nebudu prozrazovat, ať se mají účastníci na co těšit.

Je to téměř scifi, cestovat virtuálně tramvají vyobrazenou na více než stoleté futuristické pohlednici do centra Berouna, kam nevedou koleje. Jak by podle vás na to reagoval nakladatel Antony?

Jako knihkupec by to určitě využil marketingově. Vydal by další sadu pohlednic. Připravil novou publikaci o berounské tramvaji. Možná by připravil upomínkový list, který by si cestující po zaplacení mohli stáhnout v aplikaci s jízdním řádem tramvaje. Nebo by prodával placky, které my dáváme na památku.

Kolik se vás sešlo na prvním happeningu? Jak reagovali kolemjdoucí?

Poprvé nás bylo kolem dvaceti – většinou pracovníci berounského Muzea Českého krasu plus několik známých. Prvně jsme kolemjdoucí dost překvapili, ale zároveň byli i nadšení. Zvlášť když se dozvěděli, že jdeme čekat na tramvaj. Byli i zvědaví a někteří se šli i podívat, kam jdeme čekat. Nejvíc účastníků přišlo před dvěma lety. Šlo s námi tehdy čekat 120 lidí. Dobové oblečení mělo asi padesát z nich. Někteří se přidávali i naprosto spontánně, už když jsme procházeli s flašinetem po berounském náměstí.

To jste asi nepředpokládali, že vaše recese přiláká tolik lidí?

Úplně ne. Dokonce jsme měli i mezinárodní účastnici. Jeden rok s námi čekala i paní z Koreje, která si o happeningu prý přečetla v novinách. Nejstarší účastnice byla důchodkyně, která přišla v prvorepublikovém kostýmu. Vyprávěla nám, že ho nosila běžně za svého mládí, a byla přesvědčivá. Neustálese rozčilovala, že spěchá a už opravdu potřebuje odjet.

Jaroslava Šašková, 5+2 dny Střední Čechy západ, 30. 4. 2021

Pouliční umělci s flašinety z různých koutů Evropy oživí v srpnu program hned v několika městech. V rámci flašinetového turné se uskuteční koncerty rozdílných žánrů v Brně, Praze i Liberci. Za zvuky hracích strojků s píšťalovými i harmonikovými mechanismy se můžete vydat nejen na náměstí, do parků, ale i třeba do kostelů.

Tradice flašinetářských festivalů vznikla v České republice v Liberci. S nápadem přišel pracovník Severočeského muzea, Jiří Volný. První se konal v roce 2010, od roku 2014 se na festivalu začaly podílet i další organizace. Festival se rozvinul v několikadenní akci, jež se koná v Praze pod patronací Českého muzea hudby, v Liberci pod Severočeským muzeem a část se odehrává i v Brně, kde jej pořádá Technické muzeum Brno. Festival je vícedenní, čímž se stává opravdu ojedinělou akcí tohoto druhu na celém světě.

Aktuální informace k letošnímu festivalu naleznete na www.flasinet.cz/festival

Během lockdownu nezahálíme. Začali jsme pro Vás natáčet novou sérii videí s hodinářskou tématikou. Trápí Vás, že máte málo času? Vydejte se jej s námi hledat. Navštívíme úžasné sbírky hodin, setkáme se s jejich nadšenými sběrateli nebo nakoukneme do hodinářských dílen.

Městské muzeum v Polné – druhý díl

připravujeme

Městské muzeum v Polné – první díl

Polná a její tikající skvosty. Honza se vydalna Vysočinu a poznal nevšední hrad a zámek plný krásných hodin a milých lidí oddaných své práci.

Upoutávka minisérie

Čas nejde zastavit…

Reportáž z celé výstavy naleznete zde.

Muzeum v Šumperku připravuje od 24. 10. 2013 ve Výstavní síni ucelenou a opravdu bohatou kolekci hodin ze sbírek šumperského muzea a jeho poboček muzeí v Mohelnici, Zábřehu a z Havelkova muzea v Lošticích.

Poprvé se veřejnosti představí hodiny, z nichž většina pochází ze starých muzejních sbírek. K vidění budou hodiny sloupkové, nástěnné, stolní, skříňkové, kuchyňské, kapesní a budíky v časovém rozmezí od 18. století až do konce 20. století. Některé z vystavených exponátů prošly v loňském roce restaurováním v uměleckořemeslné dílně Svitas Art Design rodiny Špačkových ze Svitávky u Boskovic.

Nejrozměrnějším vystaveným předmětem bude pozoruhodný dřevěný ciferník radničních hodin v Šumperku ze 2. poloviny 17. století a vývěsní štít významného olomouckého hodináře Konráda Schustera z konce 19. století. V předvánočním čase výstavu doplní pohlednice a PF s tematikou hodin z největší sbírky novoročenek v naší republice.

Nebude chybět ani stručná historie měření času jako fyzikální veličiny. Návštěvníci výstavy se budou moci zapojit do výtvarné soutěže o nejpěknější návrh ciferníku, který si namalují na připravený panel do různě velikých předem daných hodinových číselníků. Soutěž nebude věkově ohraničená.
Dagmar Tempírová-Kotrlá (tisková zpráva)

Výtvarné dílny | 22. – 26. 7. a 12. – 16. 8. 2013, vždy od 9 do 17 hodin

Beroun a Hořovice

Milí rodiče a milé děti,

již po šesté Vás zveme na výtvarný program, který povede výtvarník Mgr. Patrik Pařízek, Petra Junková, Mgr. Lenka Pukančíková a Mgr. Kateřina Motyčková. Někdy spolupracují i regionální výtvarníci. V minulých letech se zapojil i malíř Jan Rynda.

V průběhu programu se děti poutavou a zábavnou formou seznámí s výtvarnými umělci, vyzkouší si všelijaké výtvarné techniky, zkusí si zinscenovat divadelní představení nebo natočí vlastní film.

Cena za dítě na jeden den je 200 Kč. V ceně je zahrnut výtvarný materiál, pití i občerstvení. Všichni účastníci se vždy v 9 hodin sejdou v červencovém termínu u kašny na Husově náměstí a v srpnovém na nádvoří nového zámku v Hořovicích, odtud budeme pokračovat do naší klubovny.

Rezervace míst na tel. 723 630 429 nebo e-mailu: poznavameumeni@seznam.cz. Pořadatelem akce je Mgr. Lenka Pukančíková.

Kompletní program letošních dvou týdnů

BEROUN, 22. – 26. 7. 2013

JEŠTĚ VOLNÝCH 6 MÍST

22. 7. – Co věstí berounské pověsti?

23. 7. – Na stopě v berounských uličkách

24. 7. – VÝLET: Život na zámku a v podzámčí

25. 7. – Kamera, klapka, jedem!

26. 7. – V každém z nás je skrytý talent

HOŘOVICE, 12. – 16. 8. 2013

JEŠTĚ VOLNÝCH 11 MÍST

12. 8. – Vynálezy Renesance a nápady Baroka

13. 8. -Zasněný Romantismus a uznávaný Realismus

14. 8. – VÝLET: Do Indie jen pár kroků

15. 8. – Hudba v Orfismu a kostky v Kubismu

16. 8. – Hravý Dadaismus a nadpřirozený Surrealismus

Jaké byly uplynulé programy? Podívejte se…

K letošnímu cyklu oslav 130. narození Václava Talicha se připojí i Muzeum Českého krasu v Berouně (MČK). V úterý 21. května bude veřejnosti slavnostně představena busta Václava Talicha, kterou se podařilo získat do sbírek MČK. Jejím autorem je akademický sochař Karel Kuneš.

Karel Kuneš se narodil 12. prosince 1920 v Domažlicích, jeho otec Karel Kuneš st. byl amatérský výtvarník – grafik. V letech 1942 - 1945 studoval na Škole umění ve Zlíně (V. Makovský), po válce v letech 1945 - 1949 na Akademii výtvarných umění (K. Pokorný). Zemřel 27. prosince 1997 v Karlových Varech.

Odhalení uměleckého díla bude vyvrcholením komponovaného večera, při němž zazní pasáže z korespondence Václava Talicha i reprodukované ukázky skladeb, které dirigoval.

Věhlasný dirigent Václav Talich se v Berouně usadil v polovině 30. let. Bylo to v době, kdy se u něj projevovala značná únava ze zahraničních angažmá a rozhodl se nadále působit především v Československu.

Proto si také pořídil vedle svého pražského domova ještě jeden v klidném prostředí v kontaktu s přírodou. V roce 1936 si koupil vilu v údolí Brdatka. Od roku 1957 jsou Brdatky přejmenovány na Talichovo údolí a Dudova vila na Talichovu. V roce 1961 Václav Talich v Berouně zemřel a je zde pochován.

Vzpomínkový večer je doprovodnou akcí 31. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun 2013 – Rok Václava Talicha.

Přednáška | 16. 4. v 17 hodin | Muzeum Českého krasu, Husovo nám. 87, Beroun

Jméno rodiny Daubků pojilo ještě v nedávné minulosti dvě od sebe poměrně vzdálená místa – českou Liteň a moravský Brněnec.  Do života obou těchto obcí i přilehlých regionů se Daubkovi nesmazatelně zapsali svými podnikatelskými a veřejnými aktivitami, kterými současně přispěli k procesu uvědomění a uznání českého podnikatelstva jako důležitého hospodářského a politického činitele habsburské monarchie i československé republiky.

Neokázalým vlasteneckým smýšlením a činy posilovala celá rodina sebevědomí českého národa, první pokolení pomáhalo na svět rodící se občanské společnosti českých zemí. Nositelky tohoto jména dokládají počátky společenské emancipace žen u nás. Životní osudy tří generací Daubkových dokládají zrození profesní a sociální skupiny podnikatelstva českých zemí, jeho zakotvení ve společenské hierarchii i strmý pád po nástupu komunistické moci.

V příjemném prostředí mázhauzu Jenštejnského domu nabídneme zájemcům také čaj nebo kávu.

Přednáška | 18. 4. v 17 hodin | Muzeum Českého krasu, Husovo nám. 87, Beroun

Pro všechny obdivovatele a znalce historických hodin připravilo Muzeum Českého krasu novou výstavu nazvanou „Hodiny ze Schwarzwaldu“. Expozice představuje výběr z unikátní sbírky Miloše Klikara, který hodiny sbírá téměř třicet let. Jejím základem jsou právě slavné „švarcvaldky“, které se v oblasti jihozápadního Německa vyráběly od poloviny 17. století. Výstava tak seznámí milovníky hodin se závěsnými a skříňovými hodinami, s hracími píšťalovými mechanismy, tanečními figurkami, skleněnými zvonky a ciferníky s lidovým dekorem.

Hodiny ze Schwarzwaldu

Výstava | 10. 10. – březen 2013, vernisáž 10. 10. od 17 hodin

Jenštejnský dům, Husovo nám. 87, Beroun

Září přineslo do berounského muzea něco z hry a ze zábavy. Můžete si přijít prohlédnout poetické obrazy nebo si zahrát s velmi neobvyklými vědeckými hračkami.

V minulém týdnu byla v Muzeu Českého krasu v Berouně zahájena výstava obrazů Dalibora Lukáše, která nese název Menší hra. Jde o rozšířené pokračování výstavy, která proběhla v loňském roce v galerii Butovice. Výstava potrvá do 28. října.

Hned v úvodu čekalo návštěvníky vernisáže několik překvapení. Autora nám nikdo nepředstavil. Nepřál si to. Dalibor Lukáš je jméno smyšlené, je to pseudonym, který si vytvořil proto, aby oddělil práci malířskou od svých ostatních činností. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Paderlíka a profesora Slánského. Nyní zde také žije a pracuje.

Ve své práci navázal na principy Českého poetismu. Toto umění bylo ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné. Nebylo v něm ani špetky romantismu. Zrodilo se v atmosféře jaré družnosti, ve světě, který se smál; co na tom, slzeli-li mu oči.

Obrazy Dalibora Lukáše jako „pantomima zastavená v čase“ otevírají divákům volné pole asociací a hru představ. Výstava také nabízí ojedinělý pohled do umělcova ateliéru. Ačkoli by se to nezdálo, některé fantaskní kompozice obrazů zaznamenávají předměty, se kterými se při své práci setkává.

Hra se zdánlivě nemožným

Autor si rád při malování či kresbě hraje s představami i konkrétními objekty – je to právě taková hra, která představuje člověka. Podobný přístup plný hry a objevování chtěli muzejníci přiblížit i návštěvníkům. Výstavu doplnili neobvyklými exponáty. Právě tyto předměty dávají návštěvníkům možnost objevovat a poznávat. U některých si to můžou i vyzkoušet.

Další akce naleznete na webu muzea.

Tipy | výlet pro děti i dospělé

Poznejte královské město, které se nachází jen několik kilometrů od Prahy a uspořádejte si výlet pro sebe i děti. Připravili jsme pro vás výběr zajímavých městských pamětihodností a výstav, které jistě stojí za zhlédnutí. Doplnili jsme i tipy na nekuřácké restaurace v blízkosti městského centra. Z Prahy k nám můžete přijet autobusem za pouhých 33 Kč.

Husovo náměstí

Jenštejnský dům (Husovo nám. 87, Beroun)

Poznejte historii nejstaršího a nejzachovejšího měšťanského domu na Husově náměstí. Nejen příjemný chládek, ale i příjemné průvodce naleznete v nových stálých expozicích Zbraně na Berounsku v minulých staletích nebo v galerii světců od Jana Václava Spitzera.

Děti jistě zaujme expozice zkamenělin nebo živé přírody. Ve stálé expozici obrazů Jana V. Spitzera je i dětský koutek plný záludných úkolů, zábavy a ponaučení. V několika termínech se můžete zúčastnit s dětmi prázdninových programů Poznáváme umění nebo Hrátky za muzejními vrátky.

Geopark Barrandien (Husovo nám. 87, Beroun – vstup ze Slapské ulice)

expozici pod širým nebem situovanou na muzejním dvoře o rozloze 340 m2. Ačkoli je hlavním posláním expozice seznámení s geologickou stavbou Barrandienu, v letních měsících zde i „negeologové“ naleznou příjemné prostředí k odpočinku v rušném centru města. V parku naleznete spektrum rostlin představujících přírodu Českého krasu, ale i množství laviček pro odpočinek nebo pro krátkou svačinu.

Výstavní síň Konírna (Geopark Barrandien, Husovo nám. 87, Beroun – vstup ze Slapské ulice)

Přímo z geoparku je možné vstoupit do výstavní síně, kde jsme pro Vás instalovali pro červenec netradiční výstavu o stolování v přírodě nebo v srpnu výstavu umělců Beroun Lughnasadh 2012.

Plzeňská brána (Beroun-Centrum)

Krom expozic o historii městského opevnění nabízí ochoz Plzeňské brány především krásný výhled na celé město. Pro léto jsme pro vás připravili i rozšířenou otevírací dobu. Vedle krásného výhledu na město z ochozu Plzeňské brány je pro návštěvníky zajímavá i prohlídka mechanismu věžních hodin. Tyto hodiny jsou však až z konce 19. století, původně se na bráně nacházel od roku 1508 orloj o 24 hodinách, jehož zvony visely ve vížce na hřebeni vysoké střechy. V roce 1736 ho nahradily nové hodiny se dvěma ciferníky od berounského hodináře Františka Gärtnera.

Pražská brána (Beroun-Centrum)

Prohlédnout si můžete její interiéry i aktuální výstavu, nenabízí však již takový výhled na celé město.

Kostel sv. Jakuba Většího

Uvnitř kostela zaujmou obrazy sv. Jakuba a sv. Jana Nepomuckého od Jana Petra Molitora, Snímání z kříže Van Dyckovy školy či cínová křtitelnice a vyřezávaná kazatelna. Zvláštní památkou je železná deska manželů Henikových, připomínající konstituční rok 1848.

Kostel Zvěstování Panny Marie

Hřbitovní kostel Zvěstování Panny Marie je často nazýván Zábranský podle toho, že byl postaven za branami města. Vznikl v roce 1528 za času moru společně se hřbitovem. Původně pozdně gotický kostel byl však v průběhu třicetileté války zpustošen a časem zchátral natolik, že musel být zbourán, a v letech 1739 - 1744 byl postaven znova v barokní podobě.

Občerstvení a nekuřácké restaurace ve městě

Muzeum v Žebráku

Z historie města Žebrák

Tato stálá expozice přibližuje návštěvníkům historii města, vývoj řemesel a seznamuje s význačnými rodáky, kterými byli zejména… více

Galerie Jaroslava Hněvkovského

Jaroslav Hněvkovský, „Malíř Indie“ nebo „Slovanský Gauguin“, jak ho nazývala výtvarná kritika, se narodil 10. dubna 1884 v písmácké měšťanské rodině, z níž vyšel i neméně slavný jeho předek vlastenecký básník a buditel Šebestián Hněvkovský. Po studiích na reálce a … více

Z historie podnikání na Hořovicku

Průmyslové podnikatelstvo se jako profesní a sociální skupina zformovalo na konci 19.století a právem se vypracovalo mezi uznávanou společenskou elitu. Tato výstava představuje nejvýznamnější podnikatele… více

Občerstvení a restaurace ve městě

RESTAURACE ČESKÝ LEV Náměstí 100, Žebrák

Lurdy – město zázraků

Přednáška

Tiba včera a dnes

Přednáška s výstavou

Výstava Muzea Českého krasu představuje ojedinělé sluneční hodiny. Zkonstruoval je František Antonín Knittl v Linci. V berounském muzeu si je můžete na výstavě Vstupujte tiše – příběh pánské pracovny 18. století prohlédnout až do 4. března.

Mechanické rovníkové hodiny, František Ant. Knittl, Linec.

Rovníkové hodiny jsou typem se skloněnou rovinou číselníku. Tento sklon není volen náhodně, rovina číselníku je totiž rovnoběžná s rovinou zemského rovníku. Proč tedy takové hodiny nestojí „rovně“, když jsou srovnány podle rovníku? Je to tím, že my sami na zeměkouli stojíme „šikmo“, totiž obvykle někde mezi pólem a rovníkem, například na 50. rovnoběžce. Pokud si tedy stoupneme na 50. rovnoběžku, svislá osa našeho těla svírá s rovníkem úhel právě 50°. Hodiny jsou tedy zkonstruovány tak, aby bylo možné rovinu číselníku sklápět. Na spodní desce jsou na stupnici určující úhel sklopení vyznačena evropská města, což zjednodušuje nastavení správného úhlu při měření času.

Rovníkové minutové sluneční hodiny, František Ant. Knittl, Linec.

Přesnost měření času si ověříme díky zařízení umístěném na otočném rameni, které obsahuje malou desku, která pokud se nastaví do správného sklonu k slunci, světlo projde jejím otvorem a dále otvorem ve středu druhé vzdálenější desky.

Rovníkové minutové sluneční hodiny, František Ant. Knittl, Linec.

Minutové sluneční hodiny jsou velmi důmyslně navržené a mistrovsky provedené. Mosazné desky jsou zdobeny jemnými rytinami. Jde o vysoce umělecky provedenou práci.

Lit.: Polák, B. Přenosné sluneční hodiny. Academia, Praha, 1990

Vstupujte tiše – příběh pánské pracovny 18. století

Výstava