Žáci se sluchovým postižením

Charakteristika žáků se sluchovým postižením

Každá závažnější vada sluchu, natož ztráta sluchu, způsobuje omezení příjmu a deformaci zvukových informací (včetně hlasité řeči) z okolí nebo jejich úplnou absenci. Utváří statické a nepohotové myšlení neslyšících dětí, které vzniká zcela nezávisle na řeči, není řečí formováno a vyvíjí se jen v oblasti konkrétních jevů. Má závažné důsledky pro formální a obsahovou stránku mluvené řeči (poruchy výslovnosti, zvláštnosti tvorby slovní zásoby, rozvoje konverzace, osvojování a chápání abstraktních pojmů, potíže s porozuměním čteným textům a potíže se souvislým mluvním i písemným projevem). Omezuje nebo znemožňuje kvalitní komunikaci s rodiči a okolím. Znesnadňuje či snižuje orientaci v prostoru.

Míra omezení je závislá na hloubce vady a na možnosti využívat kompenzační pomůcky, případně asistenta pedagoga. Speciální pedagogika vyvinula řadu metod, které využívá k rozvíjení poškozeného smyslu (reedukační metody), rozvíjení náhradních smyslů (kompenzační metody) i celé osobnosti zrakově či sluchově postiženého (rehabilitační metody). Je přirozené, že se všechny metody vzájemně prolínají, na sebe navazují nebo se doplňují. Důležitou úlohu hrají kompenzační a reedukační, popř. rehabilitační pomůcky.

Doporučení pro práci se žákem se sluchovým postižením na střední škole

Pro práci se žákem se sluchovým postižením na střední škole lze doporučit:

• ve výuce žáků se sluchovým postižením je nutné při výkladu maximálně využívat názornost, k tomu lze využít nástěnné tabule, videokazety, obrazy, modely, multimediální programy, ilustrované texty;
• je třeba upravit technické vybavení učebny, aby se zajistila kvalitní akustika pro odezírání –   používáme záclony a závěsy, koberce, nástěnky či panely pohlcující zvuk, kvalitní osvětlení, těsnění do oken kvůli hlukové izolaci;
• pro nedoslýchavého žáka je důležitý nácvik odezírání a používání funkčních sluchadel, učitel by měl dohlédnout na správné používání sluchadel, protože mnohdy se žák stydí před spolužáky za svou vadu a odmítá sluchadla ve výuce používat;
• nezapomínat na zvýšenou unavitelnost žáků při odezírání, odezírání je náročné na pozornost, po 20 minutách výkladu žákova pozornost výrazně klesá;
• při výkladu je nutná zpětná kontrola porozumění, kontrola zápisu, vhodné je poskytnout zápis předem formou tištěných učebních textů nebo využít elektronickou poštu;
• při inkluzi neslyšícího žáka, který se dorozumívá znakovým jazykem, je nutný asistent pedagoga nebo přítomnost tlumočníka znakového jazyka, který zajišťuje komunikaci mezi vyučujícími, intaktními spolužáky a žákem se sluchovým postižením; pokud je u žáka přítomný tlumočník znakového jazyka, je důležité:

• • vždy mluvit na neslyšícího, a ne na tlumočníka,
  • nemluvit na neslyšícího ve třetí osobě (nepoužívat formulace typu „řekněte mu“, „co dělal“ atd.),
  • pamatovat na to, že tlumočníci jsou povinni ctít etický kodex, který jim ukládá tlumočit vše, co řeknete, např. včetně poznámky „tohle mu neříkejte“;
• je třeba upravit rozsah a obsah učiva ve smyslu minimalizace používání cizích, popř. složitých odborných výrazů, tolerovat ne příliš bohatou slovní zásobu a časté problémy s výslovností.

Základní pravidla pro komunikaci s neslyšícím žákem pomocí odezírání

Pro komunikaci s neslyšícím žákem je žádoucí využít následující postupy:

• žák musí tvář a výrazy učitele vidět, je třeba navázat a udržovat oční kontakt;
• učitel musí žáka na komunikaci upozornit;
• je nutné zvolit a udržovat přiměřené tempo a hlasitost řeči, osvětlení a vzdálenost při odezírání, nepřehánět při projevu artikulaci, nemít v ústech žvýkačku nebo nějaký předmět;
• svůj význam má neverbální komunikace, nezakrývat si tvář ani ústa;
• učitel se snaží zbytečně nepoužívat cizí nebo složitá slova – neslyšící je nemusí znát;
• pro vyhláskování slov, která neslyšící neodezře, lze použít prstovou abecedu.