Doporučovaná zohlednění v procesu výuky

Žáci s tělesným postižením mívají potíže v procesu učení, které jsou ovlivněny poruchami pozornosti, nerozhodností a snadnou unavitelností. Rovněž je nezbytné respektovat event. řečové vady nebo  komunikační potíže v oblasti řečové percepce i recepce (žák neudrží tempo práce s ostatními, potřebuje delší čas na pochopení instrukce, potřebuje strukturované informace, jednoznačné pokyny). Například někteří žáci s MO preferují auditivní způsob učení, kdy si žák snáze zapamatuje učební látku na základě sluchového vjemu a tudíž potřebuje hlasitý poslech čteného. Jiní žáci preferují vizuální učení, kdy je čtený text zapněn názornými obrázky či schématy.

Pro pedagogy má zařazení žáka do určité kategorie tělesného postižení pouze orientační hodnotu, neboť na výkony žáka ve škole mají vliv i další faktory např. osobnost žáka (např. vlastnosti, procesy, návyky, postoje aj.), schopnost využití kompenzačních a didaktických pomůcek, prostředí. Proto dva žáci se stejnou diagnózou nikdy nemají stejné vzdělávací potřeby. Diagnóza sama o sobě neříká, co žák skutečně dokáže ani nepopisuje jeho reálné schopnosti a možnosti. V obecné rovině platí zásada, že „vozík není diagnóza“.

Doporučovaná zohlednění v procesu výuky jsou následující:

• vždy respektovat aktuální zdravotní stav žáka (konzultace s rodičem)
• ve zvýšené míře dodržovat psychohygienická pravidla
• umožnit polohování, včasná relaxace
• navýšit časové limity, delší časový prostor
• zohlednit individuálního tempa
• nepřetěžovat kvantitou zadávané školní i domácí práce
• umožnit střídaní činností
• zajistit správný fyziologický sed (nohy jsou v pravém úhlu a plosky nohou jsou na zemi)
• umožnit dostatečný časový prostor pro verbální vyjádření, respektovat případné latence a horší srozumitelnost řeči
• umožnit práci s kompenzačními pomůckami a speciálními učebními materiály
• využívat názor (tabulky, předepsaná pravidla, kalkulačka, vzorce, přehledy učiva- gramatika, vzorečky)
• úpravovat texty pro lepší orientaci – barevné zvýrazňování, zvětšení písma, členění částí textů
• při čtení využívat čtecí okénko, záložku, pomáhat se zacílením oka, orientace v řádku, v ploše, v učebnici
• umožnit alternativní formy záznamů učiva, xerox, psaní na PC/notebooku, práci s počítačovými programy
•  zajistit průběžnou dopomoc asistenta pedagoga ve všech činnostech nadměrně zatěžujících žáka
• umožnit alternativní formy ověřování znalostí žáka – testové formy, doplňování, umožnit ústní dovysvětlení napsaného, preferovat vhodnou formu (ústní zkoušení), doporučujeme průběžné hodnocení, konzultace
• upřednostňovat prověřování znalostí bez stresujících nároků na rychlost odpovědi
• vytvořit dostatečné časové limity pro přesuny po školní budově
• dle možností v co nejširší míře zapojovat žáka do všech aktivit spolu s vrstevníky
• vždy zvažovat míru zátěže žáka
• tolerovat fyzická omezení a obtíže v oblasti, do kterých se negativně promítá základní dg. (např. geometrie, Vv, Pv, Tv).

Smyslem výuky je především podněcovat myšlení a tvořivé aktivity žáků, poskytovat jim větší prostor pro jejich rozhodování, dát jim příležitost k objevování a plánování jejich učení. K tomu mohou sloužit jednak klasické výukové metody (slovní, názorně demonstrační, dovednostně praktické), tak i aktivizující a alternativní metody (např. diskusní, metody “objevování”, situační, inscenační aj.) či komplexní výukové metody (skupinová a kooperativní výuka, projektová výuka, výuka podporovaná počítačem).

Metody práce ve vyučování se využívají buď ve stejné podobě jako u ostatních spolužáků nebo se modifikují tak, aby žák si mohl osvojit určitou látku, uzpůsobují se jeho speciálním potřebám. Výhodné je u těchto žáků realizovat učení společně s druhými, v páru nebo ve skupině. Mezi osvědčené metody patří i využívání multisenzoriálního přístupu jakožto současné působení na více smyslů žáka.

U jedinců s tělesným postižení a závažným onemocněním se hledají a využívají všechny možnosti ke zmírnění důsledků jejich poškození, žáci jsou v péči mnoha odborných lékařů (neurolog, pediatr, oftalmolog, ortoped, foniatr, endokrinolog, ergoterapeut, rehabilitační pracovník, logoped atd.) - hovoří se zde o ucelené rehabilitaci s cílem minimalizovat přímé i nepřímé důsledky zdravotního postižení. Tito žáci často podstupují bolestivé operativní zákroky, s následnou několikatýdenní lázeňskou péčí, denně doma rehabilitují. Po návratu do školy musí dohánět větší objem učiva, což u něj může vést k pocitu přetížení, školní demotivaci.

U žáků s neurologickou symptomatikou dozrávají jejich jednotlivé funkce (které jsou důležité pro školní práci) postupně, většinou ve “skocích”. Tato skutečnost souvisí s pomalejším zráním CNS či přímým poškozením jednotlivých částí mozku. Vzhledem k pohybovému omezení si dítě v raném věku není schopno samo zabezpečit takové podněty, které by potřebovalo. Tyto děti jsou odkázány na podněty, které jim zprostředkují pečující osoby (nemají dostatečnou možnost manipulačních dovedností, okolní svět jim poskytuje “filtrvané” podněty). Proto žák s tělesným postižením, na rozdíl od zdravého spolužáka, potřebuje daleko více možností, motorických zkušeností, opakování - např. s prostorem třídy, při manipulaci s předměty, při získávání informací o váze předmětu, povrchu, tvaru, velikosti, funkci atd. Jeho zkušenosti jsou nepřesné, často deformavané nejistým úchopem, nedostatečnou percepcí či nestabilní polohou jeho těla při sedu.