Přístup k žákovi s chronickým onemocněním

Při organizaci výuky u žáka s chronickým onemocněním by měl být kladen důraz na jeho schopnosti, nikoliv omezení, neboť pocit úspěchu je jedním z důležitých motivačních faktorů. Pro učitele jsou důležité následující klíčové oblasti:

• cítit se sociálně začleněn
• vykonávat činnosti, které jsou pro žáka zvládnutelné (podpora sebevědomí žáka, které může být nemocí narušeno)
• zapomenout na nemoc (zapojení do aktivit, které žáka baví)
• obnovit fyzický stav (např. omezená fyzická kondice, omezené schopnosti, změna vzhledu - toto negativně působí na sebevědomí žáka)
• uspět v porovnání s vrstevníky (žáci porovnávají svůj vzhled a chování s vrstevníky nebo s představou toho, jak by vypadali, kdyby nebyli nemocní).

Informování spolužáků ve třídě může přispět k pochopení celkové situace nemocného žáka, ale i k lepší jejich sociální podpoře. Informace mohou přispět k pochopení, proč je k danému spolužákovi přistupováno jinak; zamezí se tím spekulacím či pomluvám.

U žáků se závažným onemocněním (epilepsie, onkologické onemocnění) bývá jejich myšlení méně pružné, zpomalené. Dalším jejich rysem je  nižší spontaneita a horší adaptace na nové podněty. Občas se u těchto žáků mohou objevovat problémy s pamětí - se vštípivostí a vybavováním.

Postižení i nemoc sebou přináší řadu negativních prožitků (bolest, obavy, strach) a zasahuje nejen žáka samotného, ale i jeho rodinnou síť, včetně rodinné koncepce sociální skutečnosti. Nemoc, postižení dítěte vede k zesílení interakce mezi dítětem a matkou. Matka je, ve většině případů, přirozeným výchovným a zdravotnickým expertem rodiny. Zhoršení nemoci vyvolává v členech rodiny frustraci. Mnoha způsoby se jich dotýká - může omezovat jejich životní styl i perspektivy. Mají-li členové rodiny možnost ventilovat své pocity, ukazuje se, že jsou plni smutku, zlosti, pocitů viny i úzkosti (postižení představuje hrozbu do neurčité budoucnosti). Často se mění postoj rodičů k dítěti se záminkou vynahradit dítěti to, co mu nemoc vzala. Hyperprotektivní a nadměrně tolerující postoj nemusí být pro další život dítěte přínosný.

V odborné literatuře se uvádí, že žáci s atrofií mívají emoční obtíže – deprese, úzkostné stavy. Tyto stavy mohou souviset s emočním rozpoložením rodičů, kteří se obtížně vyrovnávají s postupujícím onemocněním a mohou na dítě „přenášet“ svoji úzkostnost. U samotných žáků s progresivním onemocněním můžeme pozorovat podrážděnost, vzdorovitost jako případnou reakci na pocity úzkosti či nedostatečné kontroly nad svým zdravotním stavem.

Většina závažných onemocnění přináší únavu, vyčerpání, bolest, a působí jako silný stresor, s nímž se žák musí nějak vyrovnat. Dlouhodobá absence ve škole může zapříčinit žákův neúspěch v učení, mohou vznikat nepříznivé zpětné vazby či kritiky ze strany učitelů, spolužáků. Současně se mění i sociální pozice nemocného žáka (ve skupině spolužáků, kamarádů, ale i v rodině). Strach ze zkoušení, zejména před spolužáky, může být i příčinou neúspěchu ve škole, přestože je žák teoreticky připraven.