Jazykovědná terminologie a výuka češtiny pro neslyšící

Jazykovědná terminologie a výuka češtiny pro neslyšící
Anna Cíchová Hronová – Marie Komorná

Řečové dovednosti

Ve výuce cizího/druhého jazyka intaktních žáků se všestranně rozvíjejí čtyři řečové dovednostiposlech, mluvení, čtení a psaní. Užíváme-li potom pojem řečové dovednosti v kontextu jazykového vzdělávání neslyšících žáků, rozumíme jimi dovednosti, které lze rozvíjet pouze v oblasti produkce a percepce/recepce psaného textu, tj. dovednosti psaní a čtení s porozuměním. Nemáme na mysli rozvoj schopnosti mluvit (dovednost spojenou s „řečí“) ani schopnost žáka vnímat mluvenou řeč a rozumět jejímu obsahu, neboť neslyšící žák si v rámci předmětu Český jazyk osvojuje češtinu pouze v její psané podobě. Poslech a mluvení ustupují do pozadí.

Je zřejmé, že jazykové vzdělávání žáků se sluchovým postižením je třeba koordinovat s rozvojem komunikace v mluvené češtině (u různých žáků v různé míře). V této publikaci se však tomuto tématu nevěnujeme. Trénink mluvené řeči (logopedii) doporučujeme přesunout do předmětu tzv. speciální pedagogické péče, který vymezuje vyhláška č. 27/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jehož rozsah i obsah stanovuje speciálně pedagogické centrum. 

Gramatika, gramatický význam, funkční užívání gramatických prostředků

Problematice výuky gramatiky je věnována jedna z nejrozsáhlejších kapitol této publikace. Termín gramatika (mluvnice) zahrnuje v tradičním pojetí morfologii (tvarosloví) a syntax (skladbu). V češtině se jedná o soubor pravidel českého tvarosloví a skladby vět. Tvarosloví se zabývá tvořením tvarů slov, pojednává zejména o slovních druzích, jejich třídění a gramatických (mluvnických) významech. Syntaktické (skladebné) hledisko sleduje uplatnění slov ve větě, zda a jakou má slovo ve větě větněčlenskou platnost nebo jakou ve větě plní funkci.

Pro názornost lze uvést jednoduchý příklad. Ve větě Pes sežral kousek piškotu představuje slovo kousek: z hlediska tvaroslovnéhopodstatné jméno, rodu mužského neživotného, čísla jednotného, 4. pád; z hlediska syntaktického plní ve větě funkci přímého předmětu, závisí na slovesu, se kterým tvoří skladební dvojici, a ve větě označuje věc, které se slovesný děj týká.

Jednotlivé tvary lexému (slova) mají stejný (lexikální) význam, liší se ale svým gramatickým významem. Např. slova kousek nebo kousku odkazují k témuž významovému obsahu, představují ovšem odlišné gramatické významy (nesou koncovky 1. nebo 4. a 2. pádu).

Gramatika jakéhokoliv jazyka představuje komplexní systém, který nelze konečným a vyčerpávajícím způsobem zpracovat, a ve výuce cizího jazyka hraje významnou roli. Pokud žák neovládne systém jazykových prostředků daného jazyka (= gramatiku), nemůže ani tyto prostředky realizovat ve smysluplných jazykových projevech (= komunikaci). S tím také souvisí otázka, jakým způsobem / jakými metodami žákům systém gramatických pravidel prezentovat.

Gramatika by se měla vyučovat tzv. funkčně, v příslušném kontextu konkrétní komunikační situace. Tzn. žák se gramatiku učí nebo ji procvičuje s odůvodněním (např. při učení se tvarů podmiňovacího způsobu slovesa být se mimo jiné seznámí také s funkcemi jejich užívání v komunikaci, v níž je třeba zachovávat zdvořilé jednání); výuka gramatiky se neomezuje na úroveň slov nebo vět, prezentovat a procvičovat ji je třeba prostřednictvím delších výpovědí nebo textů; v neposlední řadě je třeba vést žáka k tvoření vlastních výpovědí gramaticky adekvátních určité komunikační situaci. (Srov. Škodová, 2015.)

Kompetence komunikační, jazykové, sociokulturní a sociolingvistické

V předkládaném textu se čtenář častěji setká s termínem komunikační kompetence. Tyto kompetence představují „soubor znalostí a zkušeností jednotlivce, které se týkají prostředků, pravidel, norem a zvyklostí komunikace“ (Lotko, 1999, s. 55). Podle českého překladu Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (SERRJ, 2002, s. 9) se jedná o „kompetence, které člověku umožňují jednat s využitím specificky jazykových prostředků“.

Jinak řečeno, komunikační kompetence je dovednost uživatele v určitém jazyce přiměřeně komunikovat v konkrétní (komunikační) situaci, dovednost dosáhnout v dané situaci svého (komunikačního) záměru a dovednost vytvořit smysluplný jazykový projev (komunikát). Aby k tomuto cíli mohl dospět, musí mít nejen kompetence jazykové (tj. kompetence lexikání a kompetence gramatické znalost slovní zásoby, ustálených výrazů, frazeologiea znalost gramatických prostředků a dovednost jejich užívání v daném jazyce), ale také další znalosti, které souvisejí se znalostmi komunikačních zvyklostí a kulturních norem daného jazykového společenství, tj. kompetence sociokulturní a sociolingvistické.

V souvislosti s jazykovým vzděláváním neslyšících žáků užíváme termín komunikační kompetence (obdobně jako termín řečové dovednosti) ve smyslu komunikace psané (nikoli ve smyslu komunikace realizované prostřednictvím mluvené řeči), neboť cílem jazykového vzdělávání neslyšících žáků je především to, aby se ve svém budoucím životě dokázali dorozumět prostřednictvím písemné interakce, a to jak v komunikaci intrakulturní (v komunikaci neslyšících mezi sebou), tak v komunikaci interkulturní (v komunikaci neslyšících se slyšícími).

Komunikovat funkčně

V oblasti jazykového vzdělávání neslyšících se často také mluví o tom, že neslyšící žáky je potřeba učit psanou češtinu tak, aby dosáhli takové úrovně jazyka, která je potřebná pro jejich fungování ve většinové společnosti, tedy aby byli schopni s psanými texty nakládat funkčně a aby byli ve výsledné fázi vyučovacího procesu schopni funkčně číst a psát.

Komunikovat funkčně znamená dosáhnout cílů, kvůli kterým do komunikace vstupujeme, resp. umět (přiměřeně dané situaci) vyjádřit to, co vyjádřit chceme nebo potřebujeme, a rozumět tomu, co nám někdo sděluje.

Pohled byl zobrazen 193x od 7 srpen 2019 do 3 červen 2020