Formativní a sumativní hodnocení žáků ve škole (2)

Obecné zásady hodnocení
   Hodnocení informuje – konkrétně, včas, kvalitně (učitele, žáka, rodiče), není nikdy v rozporu se zájmy žáka, používá jazyk, který je společný učiteli, žákovi, rodiči, respektuje individuální kontext žákova výkonu a učení. Hodnocení je průběžné a zaměřuje na silné stránky žákovy práce. Musí být jasno o referenčním rámci (sociální a individuální norma, volba kritéria) a je důležité zapojení rodičů do hodnocení dítěte (na paměti zkušenost rodičů z vlastního hodnocení).

Sebepojetí a sebehodnocení
   Vývoj sebepojetí u dětí souvisí s tím, jak jsou děti ve škole hodnoceny. Vyvíjí se v čase, čím větší dítě, tím větší má životní zkušenost a možnosti přístupu v dané situaci. Čím menší dítě, tím více závislé na hodnocení dospělých a situacích „tady a teď. Se vzrůstajícím věkem je stále lepší dovednost kriticky posuzovat hodnocení druhých, zvláště když je v rozporu se zkušeností dítěte.. Pro rozvoj sebehodnocení je důležité, aby dítě vědělo, co se od něj očekává. Je-li sebepojetí negativní, snaží se úkolu vyhnout. Pozitivní sebepojetí se vytváří na základě přiměřených nároků, vlivem příležitosti překonávat přiměřené překážky a přesvědčením, že jsme přijímáni jako respektované osoby bez ohledu na naše výkony. Nároky však mají být opravdu přiměřené. Nízké nároky brzdí vývoj výkonových potřeb, může docházet k přeceňování úspěchů dítěte, které pak v reálném světě neobstojí.
   Autonomní hodnocení trénuje děti hodnotit sebe, pro toto hodnocení musí mít dítě předpoklady, musíme zvažovat věkové i intelektové limity a mít napaměti, že sebehodnocení se nenaučí žák automaticky, je potřeba ho k tomu vést. Existují různé typy sebehodnocení, které zvažujeme dle typu žáků.

Formativní vs. sumativní, heteronomní vs. autonomní hodnocení
   Formativní hodnocení průběžně poskytuje žákům informace o jejich pokrocích, snahou není určit, kdo umí nejlépe / nejhůře, ale jak to udělat, aby uměli všichni dobře (ve vyšších ročnících však toto není již možné). Klade se důraz na komunikaci mezi žákem a učitelem i žáky navzájem, pravidelné a četné vyhodnocování žákovy práce (Co se podařilo, na co je dobré se zaměřit dál, jak postupovat), stanovení cíle pro konkrétního žáka a sledování jeho pokroku. Při formativním hodnocení netrestáme ani v případě neúspěchu – hledáme příčiny nesnází a cesty k řešení.
   Zásady formativního hodnocení: atmosféra důvěry a bezpečí, jasně stanovené učební cíle a kritéria, jasně stanovená očekávání, používání různých výukových strategií, používání různých postupů při zjišťování výsledků.
   Instrumentální (heteronomní) hodnocení převažuje oproti autonomnímu, tradiční, rychlé, ale hrozí zde riziko odcizení - hodnocení je pravomocí učitele (případně rodiče), o které se nediskutuje, rodiče a posléze i dítě zajímají pouze známky (hodnocení), nikoliv, co vlastně dítě umí - žáka už nezajímá činnost, ale jen odměna za ni. Někdy i sám učitel akcentuje známky oproti potřebě dítěte porozumět látce (viz příklad)

Slovní hodnocení
   Slovní hodnocení nebo známka (body, procenta)? Není otázkou buď a nebo (obojí má své funkce, výhody/nevýhody). Známka umožní spíše srovnání (také je důležité!), konstatuje úspěch/neúspěch, hůře nabízí řešení. Slovní hodnocení je více kvalitativní, formativní, diagnostické, umožňuje posouzení osobnosti, tvořivosti, samostatnosti, vyžaduje podrobnou znalost žáka a jeho potřeb, požadavek na schopnost rozlišit jemné rozdíly. Aby rodiče vzali slovní hodnocení za své: musí slyšet již během školního roku hodnotící slovník od dítěte + prostor na setkání žák-rodič-učitel; musí vědět

Zásady slovního hodnocení dle Košťálové, Mikové, Stang (2008, 2012)

• od hodnotících nálepek k popisu (ty jsi ale bordelář vs. věci mají být na lavici – co s tím uděláš?)
• popis pomocí stanovených kritérií (na smajlíka /jedničku je 10 správně napsaných slov, máš jich 7, vydrž, už jí skoro máš)
• popis toho, co vidím a slyším (vidím 3 správně napsaná slova – tato
• popis pokroku (to je o dvě víc než minule, podívej)
• popis pocitů žáka (máš z toho radost, viď)
• prostor k odhalení chyb (podívej tady – nechybí ti tu něco? a tady – co je na začátku slova? koukni se výš – hledej)

Zásady při psaní slovního hodnocení dle Nováčkové

• hodnocení se týká učiva, výsledků, stavu vědění, průběhu učení, pozorovatelném chování 
• používáme popisný jazyk před interpretací („hlásila jsi se zřídka“ namísto „o učení nemáš zájem“ – př. introvert, který nemá potřebu sebeprezentace, ale látka ho zajímá)
• opatrně s používáním podstatných a přídavných jmen, které „nálepkují“ (pečlivý, klidný, agresivní, lajdák, louda), i pozitivní hodnocení může svazovat
• nesrovnávat s ostatními, zaměřit se na pokroky samotného dítěte
• začít s popisem silných stránek dítěte
• nedostatky formulovat jako úkol do budoucna
• pochvaly formulovat spíše z pozice dítěte („určitě máš radost, že se ti daří snižovat počet chyb v diktátech“)

Žákovské portfolio a hodnocení
   „Obecně jím můžeme rozumět jakousi složku, ve které jsou uloženy žákovské práce (písemky, výkresy, záznamy z pozorování a hodnocení učitelem či dalšími osobami) a jejíž hodnocení umožňuje učiteli vidět v žácích komplexní osobnost s různými schopnostmi, potřebami, přáními, umožňuje vidět úspěchy i u žáků, kteří jsou nějak znevýhodnění vůči svým vrstevníkům“(Kalhous, Obst, a kol., 2002, s. 411). „Soubor dokladů o žákově učení, které vznikají za určité období při dosahování určitých cílů.“ (Košťálová, Niková, Stang, 2012, s.112)
   Podstatným znakem práce s portfóliem je především možnost porovnávat výsledky práce v různých činnostech u žáka v různých časových obdobích a provádět komparaci toho, jak se schopnosti u žáka vyvíjely a jak se následně projevily v jeho dovednostech.Portfolia můžeme dle funkce různě kategorizovat, nejzákladnější je dělení na pracovní, dokumentační a reprezentační (Graves, 1994)
   Hlavními výhodami portfoliového hodnocení je možnost kombinace formativního a sumativního hodnocení. Důležité je, aby analýza tohoto portfolia sloužila k nastavení konkrétních opatření ve prospěch dítěte. Používání portfolií není v našich školách ještě zavedenou praxí, nicméně jejich systematické používání může usnadnit školám nastavení podpůrných opatření.
   Hledáme optimální (!) míru podpory vzdělávací cesty žáka v součinnosti s motivujícím (!) hodnocením a požadavkem na větší kompetenci žáka (práce s chybou, reflexe vlastního posunu, systém „něco za něco“)