2 Jaké vyučovací postupy lze využívat ve výuce českého znakového jazyka
Marie Boccou Kestřánková, Tomáš Bogner

Tato kapitola se bude zabývat základními výukovými postupy, které lze využít ve výuce českého znakového jazyka (dále ČZJ). Z časových a prostorových důvodů zužujeme níže popisované vyučovací postupy (dále VP) na informace týkající se výuky jazyka jako prostředku komunikace. Nedotýkáme se výuky o jazyce nebo výuky reálií (např. fakta ze života komunity), přestože se tyto složky v praxi prolínají.

Následující podkapitoly představují dva základní vyučovací postupy: dialogický a názorný postup. Tyto VP se zaměřují na obecný přístup ke zprostředkovávání jazyka a probíhají během celého vyučovacího procesu.

2.1 Vyučovací postup dialogický

Výuka ČZJ realizovaná dialogickým postupem klade důraz na:

• stálé používání ČZJ (bez využití psané češtiny nebo jiného jazyka),
• názornost ve vysvětlování znakové zásoby (demonstrace, obrázek, pantomima),
• důraz na správnou artikulaci manuální a nemanuální složky znaku,
• vyvozování gramatických pravidel, tzn. indukce gramatiky.

Páteřními činnostmi v hodinách jsou zpravidla dialog, konverzace, diskuse. Je vhodné, aby se v nich co nejčastěji střídali komunikační partneři (např. učitel–žáci, žák–žák, žák–učitel, skupinka žáků–skupinka žáků). Příprava na výuku proto musí obsahovat aktivity vyžadující časté střídání komunikantů (učitel nejprve jedná s žáky, zadá cvičení do dvojic, následně komunikují skupinky mezi sebou). Recepce i produkce jsou náročné procesy, neboť jsou spojeny s logickým myšlením a neustále vyžadují aktivní účast žáků. Doporučujeme proto postupovat cyklicky: od krátkého jednoduchého dialogu k diskusi.

Často používanými technikami jsou např. odpovědi na pokládané otázky, doplňování (např. výpovědí) se zdůvodněním, diskuse, cvičení s vyjádřením názoru, argumentace.

Tip do výuky – příklad cvičení na doplňování: Žák zhlédne video, které je v určitém momentě přerušeno, žák následně doplňuje správný znak, spojení, příp. celou výpověď. Je důležité, aby volba řešení byla vždy odůvodněna, vysvětlena.

Tip do výuky – příklad cvičení na popis a vyjádření názoru: Žáci se rozdělí do tří skupin, každá skupina dostane jiný obrázek: studijní pokoj (psací stůl, počítač, knihy), pokoj dívky (šatník, kosmetika, mnoho oblečení), pokoj staršího člověka (televize, kniha, bačkory). Každá skupina podle přiděleného obrázku připravuje popis, výsledek prezentuje zástupce skupiny. Příklad instrukce: Pracujte ve skupinách. Při popisu obrázku odpovězte na otázky: Jaký je ten pokoj? Kdo v pokoji bydlí? Líbí se vám ten pokoj? Proč?

Pokud skupina není dostatečně kreativní, je praktické mít připravené podněty k rozvíjení představy, např. obrázky obyvatel pokojů (teenager, modelka, starý člověk).

Z hlediska znakové zásoby je pro dialogický VP zásadní praktičnost. Výuka žáků 1. stupně / žáků mladšího školního věku se zaměřuje na každodenní znakovou zásobu, u žáků 2. stupně / žáků staršího školního věku závisí typ znakové zásoby na jejich každodenních komunikačních potřebách. Výše uvedené vysvětlíme na situaci z praxe. Požadavky na úroveň komunikační kompetence žáka 9. ročníku základní školy jsou vyšší ve srovnání s žákem 5. ročníku, proto v případě žáka 1. stupně / žáka mladšího školního věku vybíráme znakovou zásobu k rozvoji osobní komunikace a sociální kompetence v komunitě Neslyšících. Žáka 2. stupně / žáka staršího školního věku povedeme ke složitějšímu vyjadřování (vhodný styl volíme podle komunikační situace), budeme u něho očekávat lepší porozumění i produkci v odborných školních oblastech (např. diskuse o jazyce). Nelze proto obecně vymezit, co je myšleno frekventovanou znakovou zásobou, používanými vyjádřeními, běžnými výpověďmi.

Výuka tímto VP vyžaduje, aby učitel:

• koordinoval práci žáků (sleduje plnění aktivit a zasáhne, pokud např. žáci chybně pochopili zadání),
• sledoval naplňování vyučovacích cílů (ani při produkci krátkých dialogů nezapomíná na význam aktivit ve vyučovacím procesu),
• byl neustálým zprostředkovatelem jazykového „vzoru“.

Tím, že je žák neustále veden k práci s jazykem a ke zvyšování komunikačních dovedností, by měl postupně přecházet k volné produkci. Díky rostoucímu množství zkušeností v komunikaci s učitelem i s vrstevníky se pozvolna buduje jeho vlastní styl jazykového chování.

Tip do výuky – příklad cvičení na volnou produkci: Forma: rolová hra; téma: o přestávce zmizel telefon a peněženka z aktovky žáka; průběh: žáci podle instrukcí diskutují mezi sebou, následně hovoří s učitelem (např. nahlásí problém učiteli, který na sebe bere roli policisty). Takto se procvičuje vyjadřování v různých komunikačních situacích, které vyžadují rozdílné jednání a chování k dosažení komunikačního cíle (jinak se jedná s kamarádem, jinak s policistou vyšetřujícím krádež mobilního telefonu). Rolovou hru je potřeba vždy dobře popsat a vysvětlit (téma, role, úkol aktérů). Cvičení vyžaduje produkci dialogů, doporučujeme, aby se v nich učitel zaměřoval na „problémová“ témata, společné řešení úkolů. Tím máme na mysli, aby žáci nepopisovali ve dvojicích obrázek, ale aby dostali role (např. žák 1: přišel o peněženku, o přestávce nebyl ve třídě; žák 2: spolužák, který byl o přestávce ve třídě…).

Z jednoho úhlu pohledu je nezbytně nutné, aby učitel citlivě hodnotil projevy studentů. Je potřeba předcházet budování nevhodných návyků, učit se pravidlům bontonu, dodržování pravidel ve vedení úspěšné komunikace (např. sdělujeme přiměřené množství informací, přizpůsobujeme své promluvy podle partnerovy úrovně komunikační kompetence). Na druhou stranu by měl učitel počítat s přirozenou chybovostí. Nedokonalé vyjadřování žáka je třeba vzít v potaz a žáka neustále chválit, neboť případný stres má negativní vliv na osvojování jazyka. Opravování projevů a jejich přerušování doporučujeme jen v nutných případech (např. když je třeba zabránit neporozumění, příp. nedorozumění) nebo v didakticky vhodných momentech (např. upozornit na vyjádření, na kterém zopakujeme probrané, nebo upozorníme na společensky neakceptovatelné obraty). Pokud žákům poskytujeme dostatečný prostor a posilujeme bezpečné prostředí bez strachu z chyb, začnou si časem své chyby sami uvědomovat, opravovat se (autooprava) a rozvíjet myšlení ve znakovém jazyce.

Myšlení v ČZJ vnímáme jako klíčovou schopnost pro vytváření budoucích studijních návyků: zvyk učit se ČZJ, efektivně studovat v ČZJ

2.2 Vyučovací postup názorný

Ve výuce ČZJ realizované prostřednictvím názorného VP dominuje:

• stálé používání ČZJ (stejně jako u dialogického VP),
• důraz na artikulaci manuální a nemanuální složky znaku.

Názorný VP vychází z předkládání vizuálních podnětů (např. obrázků) ve spojení se znakováním. V kontextu tohoto VP odlišujeme termín znakování od termínu projev/promluva/výpověď. Znakováním je míněno „technické provedení znaku“, které je spojeno s prezentací významu (v tomto VP je např. znakování spojeno s obrázkem, čímž je vidět význam i forma slova).

Obrázek a znakování znázorněného jevu se prezentuje opakovaně do té doby, než žák znakování plně ovládá. Takovouto výuku podporují pomůcky, jako např. kresby, fotografie, nahrávky mluvčích ČZJ (např. na telefonu, počítači, tabletu). Pro Neslyšící je efektivní používat 3D pomůcky, a to reálné předměty či grafické zpracování (např. grafické zpracování změny: čerstvá ® stará ® zkažená zelenina), účinná je dále demonstrace či pantomima ve spojení se vzorovým znakováním (např. učitel znakuje názvy cviků a předvede je nebo znakuje způsob chůze zvířat, lidí spolu s předvedením chůze).

Z výše uvedeného vyplývá klíčový princip tohoto VP – fixování naučeného. Učitel žákům předkládá modely (např. znaky, výpovědi), které se nacvičují, dokud se nevytvoří pevný návyk. Cílem je, aby si žák přímo ve výuce zapamatoval co největší množství jazykového materiálu.

Drilová cvičení zde nacházejí své pevné místo, díky nim se efektivně dosahuje automatizování jazykových prostředků, návyků v reakcích (impulz A vyvolává určitou reakci, např. na pozdrav „dobrý den“ se zvykově reaguje odpovědí „dobrý den“).

Značného efektu je tímto způsobem dosahováno při práci na srozumitelné artikulaci, v ČZJ se opakuje a driluje zejména:

• artikulace manuální a nemanuální složky znaku,
• soulad manuální a nemanuální složky znaku,
• simultánnost artikulace těchto dvou složek.

Na základě co nejpečlivějšího opakování se zvyšuje rychlost i přesnost provedení znaku a upevní se význam opakovaných znaků.

Přístup k poslednímu jazykovému prostředku, ke gramatice, je v názorném VP specifický. Učení gramatice probíhá na základě nápodoby vzorových modelů a jejich drilu: žák si výpovědi fixuje, automatizuje, posléze analogicky tvoří nové. Z toho plyne, že žáci nejsou vedeni k vyvozování gramatických pravidel a neučí se přemýšlet o jazyce (např. nehledají souvislosti s předem naučeným).

Jedním z negativních dopadů tohoto VP je nebezpečí perfekcionismu ze strany žáka i učitele (dril a častý návrat k probranému). Strach z nedokonalostí může převládnout nad skutečností, že se chyby při učení se jazyku přirozeně objevují (např. opětovné vracení se k problémovým oblastem, neustálé opravování nedokonalostí, opakování naučeného může ubírat na motivaci a na pocitu úspěšnosti).

Tento VP lze používat při výuce ČZJ na základní i střední škole. Na základní škole se využije např. k rozšiřování slovní zásoby, zapamatování ve výuce, na střední škole např. při fixaci složitých obratů, při práci s prezentacemi.

Závěrečná doporučení

• Postupujme od jednoduchého k složitému.
• Pravidelně opakujme základní jevy.
• Žáky co nejčastěji chvalme.
• Používejme pro žáky praktickou slovní zásobu.
• Neodrazujme žáky od produkce příliš častou korekcí.
• Mysleme na to, že jsme „reprezentanty“ jazykového systému aplikovaného v praxi.