Specifika vzdělávání žáků se sluchovým postižením - vymezení

   Za sluchové postižení považujeme sociální důsledek takové ztráty sluchu, kterou již není možné plně kompenzovat technickými pomůckami, a která již tedy negativně ovlivňuje kvalitu života člověka. Je třeba rozlišovat mezi termíny „sluchová ztráta, sluchová porucha, vada sluchu“ apod., které označují určitou objektivní sluchovou nedostatečnost, a termínem „sluchové postižení“, které je jejím sociálním důsledkem. Mezi faktory, které se podílejí na potenciálním vzniku sluchového postižení, patří:

• typ a stupeň sluchové poruchy nebo vady;
• věk, ve kterém došlo k poruše nebo vadě sluchu;
• případná kombinace s další zdravotní poruchou nebo vadou;
• vliv okolního prostředí (zejm. sociálního).

   Za další faktory ovlivňující důsledky sluchového postižení považujeme:

• dobu stanovení diagnózy a odhalení sluchové poruchy nebo vady;
• osobnostní vlastnosti;
• úroveň sociální péče;
• úroveň lékařské péče;
• kvalitu speciálně pedagogického působení.

   Ne každá objektivně změřená sluchová ztráta vyústí ve sluchové postižení, podobně jako např. zjištěná zraková vada vyžadující korekci dioptrickými brýlemi automaticky neřadí daného jedince do kategorie osob se zrakovým postižením. Jak je zdůrazněno již v úvodu tohoto textu, sluchové postižení je sociálním důsledkem určité objektivní poruchy nebo vady. Hranice, od které o něm začínáme hovořit, je tedy relativní a odvíjí se od úrovně sluchu průměrné lidské populace. Oproti většinové populaci je člověk s určitým stupněm omezení sluchových funkcí znevýhodněn, sociálně handicapován, a může tím být snížena kvalita jeho života. V případě dětí, žáků a studentů s diagnostikovaným postižením sluchu tedy hovoříme o osobě se speciálními vzdělávacími potřebami z důvodu sluchového postižení nebo oslabení sluchového vnímání.
   I přesto, že sluchové postižení není na první pohled zdaleka tak nápadné jako postižení tělesné, zrakové nebo mentální, je obecně považováno za jedno z nejzávažnějších zdravotních postižení. Postižení sluchu nezpůsobuje jeho nositeli obtíže v mobilitě, sebeobsluze a dalších bazálních činnostech, které člověk považuje z vlastní zkušenosti za zásadní. Vzhledem k tomu, že sluch je pro člověka významným distančním smyslem, pomocí kterého většinově získává verbální jazykové informace ze svého okolí (a smyslem, prostřednictvím kterého se daný jazyk vlastně naučil), jeho postižení způsobuje závažné komplikace v mezilidské komunikaci. O dopadu sluchového postižení na život člověka ostatně velmi výmluvně vypovídá známý citát americké hluchoslepé autorky Heleny Kellerové:
„… slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí.“
   Z pohledu jedince, který je nositelem sluchového postižení od dětství, je však dopad těchto ztrát diametrálně odlišný. Nekompenzovatelná nebo velmi obtížně kompenzovatelná prelingvální sluchová ztráta způsobuje zásadní obtíže v osvojování mluveného jazyka, čímž dochází ke vzniku komunikační bariéry mezi jedincem se sluchovým postižením a majoritní slyšící společností (včetně slyšících rodinných příslušníků). Ke vzniku komunikační bariéry dochází i v případě osob se získaným sluchovým postižením, její závažnost ovšem nebývá tak vysoká jako v předchozím případě. Existující komunikační bariéra má vliv i na psychiku člověka se sluchovým postižením, zejména pak narušené mezilidské vztahy a z nich pramenící obtíže v socializaci.
   Kromě komunikační bariéry se sluchové postižení promítá do řady jiných oblastí života daného člověka – objevují se problémy při získávání dostatečného sociálního a ekonomického statusu, obtíže v partnerských vztazích, při zakládání rodiny a neodpovídající životní perspektivy.

LANGER, J. (2013) Úvod do pedagogiky osob se sluchovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 978-80-244-3745-3.