Specifika vzdělávání žáků se sluchovým postižením - doporučení

   Při zvažování vhodnosti zařazení žáka se sluchovým postižením do běžného vzdělávacího proudu je nezbytné pečlivě posoudit všechny faktory, které by mohly mít vliv na žákovu úspěšnost. Jedná se především o stupeň sluchového postižení, úroveň komunikačních dovedností ve většinovém jazyce v mluvené i psané podobě, schopnost používat technické kompenzační pomůcky, úroveň mentálních schopností a sociálních dovedností a zkušeností, osobnostní vlastnosti žáka. (Langer, Souralová, 2013)
   Zařazení žáka se sluchovým postižením do hlavního vzdělávacího proudu předpokládá řadu systémových opatření ze strany konkrétní školy, úspěšnost však podpoří i několik následujících vybraných doporučení pro učitele, jejichž celkový soubor je uveden v publikacích Puldy (2000) a Kučery (in Jeřábková, 2011):

• pozice žáka ve třídě: 2.–4. lavice, nejlépe v řadě u okna směrem do třídy, nebo v prostřední řadě tak, aby měl dostatečný přehled o třídě, mohl během vyučování sledovat projev učitele i spolužáků;
• učitel ani slyšící žák, kteří mluví, nesmí mít světlo v zádech, světlo musí vždy dopadat na obličej mluvícího, žák se sluchovým postižením nesmí být oslňován slunečním nebo jiným ostrým světlem, neměl by sedět nebo stát příliš blízko mluvícího nebo být příliš daleko;
• učitel se musí při vyučování pohybovat pouze v zorném poli žáka, neměl by chodit při výkladu po třídě a hovořit k žákovi v případě, že není vytvořen zrakový kontakt (např. když žák píše do sešitu nebo na tabuli a je otočen k učiteli zády);
• řeč učitele by měla být jasná a zřetelná, není vhodné přehánět pohyby úst, mluvit příliš pomalu, všechny části obličeje by měly být vždy dobře viditelné, učitel si nesmí zakrývat obličej, sklánět se při výkladu a otáčet se k žákovi zády;
• při komunikaci ve skupině je třeba vždy upozornit na změnu mluvčího i změnu konverzačního tématu, není vhodné používat jen jednotlivá slova nebo neúplné věty, vždy je třeba zejména nová nebo podobná slova zařadit do kontextu úplné věty;
• vše důležité je třeba psát na tabuli, nezapomínat na využití vizuálních pomůcek, při prezentaci informace v nevýhodných světelných podmínkách je třeba žáka nejlépe předem písemně seznámit s obsahem sdělení;
• je třeba se neustále přesvědčovat, zda žák probírané látce rozumí, ale kontrolní otázku je třeba položit tak, aby žák byl nucen zformulovat vlastní odpověď, vést žáka k tomu, aby vždy hned upozornil, když něčemu nerozumí.

   Pokud má žák jen lehkou sluchovou vadu, může se stát, že se nepodaří vždy správně odhadnout míru podpory, kterou potřebuje. Mohou se u něj střídat okamžiky dobrého porozumění s momenty, kdy i nepatrná překážka v podobě zhoršených akustických nebo světelných podmínek způsobí informační bariéru. Překážkou může být například zvýšený šum ve třídě, krátkodobý silný zvuk, který překryje hlas učitelky nebo spolužáka v okamžiku předávání informací či nepřehledná skupinová konverzace. Nedoslýchavý žák většinou nevyužívá podpůrná opatření, na rozdíl od žáka neslyšícího je ve třídě méně nápadný, proto mohou okamžiky, kdy nerozumí, uniknout pozornosti.
   Doporučení:

• neustále kontrolovat zda žák rozumí;
• míru porozumění nezjišťovat otázkou „Rozuměl jsi?“, ale otázkou „Co jsi rozuměl?“;
• v případě, že žák nerozumí mluvenému projevu, vést ho k tomu, aby požádal o vysvětlení či zopakování informace;
• při předávání informací se pohybovat v blízkosti žáka;
• při skupinových aktivitách kontrolovat míru zapojení žáka;
• střídat činnosti náročné na zrakové vnímání s aktivitami vyžadujícími sluchové vnímání;
• pokud je to možné, využít pomoc spolužáků.

   V případě, že žák používá k dorozumívání český znakový jazyk, je nezbytné, aby byl ve výuce přítomen tlumočník znakového jazyka, který je v tomto jazyce náležitě kompetentní. Neslyšící žák i jeho spolužáci by měli mít základní povědomí o pravidlech komunikace prostřednictvím tlumočení. Žák využívá nejvyšší stupeň podpůrných opatření, výuka českého jazyka by měla probíhat jako výuka jazyka cizího s překladem do znakového jazyka.

   Doporučení:

• •volba konkrétního komunikačního systému vždy záleží na potřebách žáka;
• •učitel udržuje zrakový kontakt s žákem, nikoliv s tlumočníkem;
• •učitel komunikuje s žákem, ne s tlumočníkem;
• •tlumočník musí být v takové pozici, aby projev v českém znakovém jazyce mohl žák sledovat současně s mluveným projevem učitele nebo spolužáků;
• •je třeba sledovat projev tlumočníka a mluvený projev mu časově přizpůsobit.

   Pokud chcete mít opravdu jistotu, že vám žák se sluchovým postižením rozumí, tak je nezbytné neustále kontrolovat, zda stačí předávané informace sledovat a správně chápe vše, co se mu snažíte sdělit. Také i vy se při konverzaci průběžně ujišťujte, zda všemu rozumíte. V průběhu komunikace je vhodné dávat najevo, že rozumíte, např. pokyvováním hlavou nebo odpovídající mimikou, při sdělování důležitých informací je porozumění vhodné ověřit i kontrolními otázkami. Sdělujte jen přiměřené množství informací, mluvte jasně, správně a jednoznačně.

JEŘÁBKOVÁ, K. a kol. (2011) Školská integrace žáků se specifickými vzdělávacími potřebami. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 978-80-244-3730-9.
LANGER J.; SOURALOVÁ, E. (2013) Výchova a vzdělávání osob se sluchovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 978-80-244-3701-9.
PULDA, M. (2000) Integrovaný žák se sluchovým postižením v základní škole. Brno: Masarykova Univerzita.