Specifika poruch chování - z lékařského pohledu

   Jedná se o koncept popsaný v Evropě Mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 a v Americkém a statistickém manuálu duševních poruch DSM 5. Oba koncepty vycházejí z rozličné terminologie, MKN-10 hovoří o hyperkinetických poruchách, které se dále člení na poruchu aktivity a pozornosti, hyperkinetickou poruchu chování, jiné hyperkinetické poruchy a hyperkinetickou poruchu nespecifikovanou. DSM 5 vychází z termínu ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) a s jeho členěním na subtyp s převahou nepozornosti, subtyp s převahou hyperaktivity a impulzivity a subtyp kombinovaný.

   Oba koncepty se shodují v názoru, že se jedná o neurovývojové poruchy s primární triádou příznaků charakteristických pro oba druhy poruch, tj. hyperaktivitou, impulzivitou a poruchou pozornosti.
   Oba přístupy v kontextu hyperkinetických poruch i ADHD ve shodě hovoří o spektrální poruše. Z jejich pohledu se tedy jedná o poruchu, u které je nutné rozlišovat intenzitu, tj. hloubku projevu primárních příznaků. Pro naplnění každého kritéria musí být intenzita příznaků neadekvátní (nápadná, zjevná, abnormální) vzhledem k věku a intelektové úrovni žáka, které jimi trpí.
   MKN-10 i DSM 5 rovněž shodně vyžadují, aby se příznaky objevovaly nejméně ve dvou typických prostředích žáka, ve kterém se pohybuje (např. rodina, škola, volnočasové aktivity), tyto příznaky by se měly objevit před 7. rokem jeho věku a měly by trvat po dobu delší než 6 měsíců.
   Hlavní rozdíl mezi oběma diagnostickými kategoriemi, tj. hyperkinetickou poruchou a ADHD, je v šíři jejich základních příznaků. Pro stanovení diagnózy je definováno 9 příznaků pro nepozornost a 9 příznaků pro hyperaktivitu s impulzivitou. Aby byla diagnostikována hyperkinetická porucha, musí být dle MKN-10 u žáka zastoupeny příznaky z obou uvedených skupin. K diagnóze ADHD dle DSM 5 však oproti tomu stačí přítomnost příznaků i pouze jedné z uváděných oblastí – buď poruchy pozornosti nebo hyperaktivity/impulzivity.

   ADHD je tedy širší diagnostickou kategorií a oproti hyperkinetické poruše obsáhne diagnosticky i skupinu žáků, které trpí poruchou pozornosti bez přítomnosti hyperaktivity a impulzivity či naopak žáci s hyperaktivními a impulzivními symptomy bez výrazné poruchy pozornosti, její výskyt se uvádí ve 3 – 7%. Hyperkinetická porucha v porovnání s ADHD obsáhne pouze těžší případy poruchy, počet žáků s touto diagnózou je tedy logicky menší (1 – 3%), protože stanovená diagnostická kritéria jsou přísnější.

   Druhým významným rozdílem mezi oběma koncepty je jejich pohled na souběh těchto poruch s poruchou chování. MKN-10 hovoří o samostatné diagnostické kategorii hyperkinetické poruchy chování (F90.1) – zahrnuje jedince, kteří mají kromě specifických obtíží v chování vzniklých drobným poškozením CNS zároveň i příznaky poruchu chování na rozdíl od dětí s poruchou aktivity a pozornosti (F 90.0), u nichž porucha chování přítomna není. Podle DSM 5 je však porucha chování chápána a diagnostikována pouze jako porucha komorbidní. Tato porucha v chování tzv. nespecifická se začíná objevovat mezi 7. – 10. rokem věku ve 30 – 50% dětí s ADHD, nejčastěji v podobě opozičního vzdoru, agresivity, lhaní, zároveň se můžeme setkat se začínajícími úzkostnými poruchami a poruchami nálady.