Specifika komunikace se žákem se zrakovým postižením

Specifika komunikace se žáky s lehčím stupněm postižení

Do této skupiny zařadíme ty žáky se zrakovým postižením, kteří jsou schopni užívat ke komunikaci zrak.

Lze říci, že komunikace v této skupině žáků se řídí stejnými zákonitostmi jako komunikace osob intaktních. Při vzdělávání však musíme dbát na některé odlišnosti vyplývající z omezených možností vnímání zrakem. Odlišnosti si musí uvědomit především pedagog.

Komunikace verbální – je velmi důležitým doplňkem vnímání zrakem. Cíleně je třeba žákům rozšiřovat slovní zásobu, vysvětlovat neznámé pojmy, popisovat realitu. Řeč není v tomto případě pouze komunikačním prostředkem, ale stává se důležitým prostředkem poznávání. Doplňuje a opravuje nedostatečné a nepřesné vjemy zrakové. Je třeba si uvědomit, že zrakové vjemy u žáků, kteří se se zrakovou vadou narodili, jsou nepřesné, zkreslené, aniž to sám jedinec se zrakovým postižením vnímá. Žáci vidí, ale nevědí, co přesně mají vidět. Nemá proto význam otázka: „vidíš to?“ např. při sledování tabule, videa apod. Podobná pozorování vždy doplňujeme slovním popisem, případně prohlídkou obrázku, modelu aj. nejlépe s možností zapojit do pozorování i hmat. Nejedná-li se o jedince se souběžným postižením více vadami, bývají expresivní a receptivní schopnosti jedince s postižením zraku na běžné, případně vyšší úrovni. Nijak nápadně jiné nebývá ani porozumění abstraktním pojmům.

U většiny slabozrakých ve školním, ale i pozdějším věku, bývá zřejmá nechuť k produkci psaného textu i ke čtení. Je to činnost pro jedince se zrakovým postižením velmi namáhavá a unavující. Než se jedinec naučí používat speciální pomůcky na čtení, je třeba upravovat texty (zvětšovat písmo, upravovat rozestupy řádek apod.) Jedinci, kteří jsou schopni pracovat s PC, používají k vlastní produkci i ke čtení delších textů, tzv. digitální TV lupu, tedy počítač vybavený speciálním softwarem pro digitalizaci textu a zvětšovač a odečítač obrazovky. Nebývá narušena schopnost porozumět textu.

Komunikace neverbální – je u osob se zrakovým postižením v některých složkách výrazně omezena, jiné složky nabývají proti intaktním důležitého významu.

Při využívání mimiky a gestiky je hlavním zdrojem informací zrak. V případě omezeného zraku je omezen přenos informací pomocí mimiky i gestiky. Tento fakt má několik specifických dopadů na komunikaci jedinců se zrakovým postižením.

a) Žák se nenaučí nápodobou mimická gesta využívat, jeho obličej je „bez výrazu“.

b) Gesta pedagoga také může vidět nepřesně, a může tak docházet k neporozumění.

c) Při komunikaci s vidícím spolužákem může dojít k nepochopení v sociální interakci

Haptika je důležitým doplňkem při poznávání, může být důležitým doplňkem i při komunikaci. Při komunikaci ve školní třídě je vhodné haptickými prostředky (položit ruku na rameno, uchopit za ruku apod.) doplnit otázku (verbální komunikace). Žák se zrakovým postižením nemusí „hádat“, zda otázka byla určena jemu, či někomu jinému ve skupině. Hodnotit odpověď je nutné vždy slovně, neverbální prostředky komunikace nejsou dostačující (pokývnutí hlavou, úsměv apod.).

Proxemika, tj. prostorová komunikace a vzájemné ovlivňování, jež je založeno na fyzické vzdálenosti v prostoru, se mezi jedinci s postižením zraku řídí stejnými pravidly jako u intaktních. Pravidly, která jsou běžně používaná v České republice. Rozhovor se slabozrakým jedincem probíhá možná v užším kontaktu než rozhovor s intaktním. Zde se projeví snaha o vnímání gest a případně mimiky.

Specifika komunikace se žáky s těžším stupněm postižení

Do této skupiny osob řadíme žáky, kteří zrak k získávání informací a komunikaci nemohou využívat nebo ho využívají minimálně.

Způsob komunikace opět záleží na věku jedince a motivaci ke komunikaci. Komunikace se žákem s těžkým zrakovým postižením má svá specifika, která jsou závislá také na době vzniku zrakové vady a etiologii zrakové vady. Je důležité, zda se žák s těžkým zrakovým postižením narodil, nebo zda přišel o zrak v průběhu docházky do školy. Na komunikaci má vliv i to, zda žák přicházel o zrak postupně a mohl se na život bez zraku „připravit“, nebo zda ke ztrátě zraku došlo najednou např. po úrazu nebo vlivem závažného onemocnění.

Komunikace verbální – Řeč a jazykjsou základním prostředkem komunikace. Při chybějícím zraku nahrazuje verbální komunikace učení nápodobou (sociální kontakt, pohybové dovednosti, sociální chování). Verbální komunikace je u žáků s těžkým zrakovým postižením důležitou pomůckou i při orientaci v neznámém prostředí. Verbálně předávané informace přispívají k správnému psychomotorickému rozvoji dítěte a musí do jisté míry nahradit smyslovou zkušenost. Verbální dovednosti mají tedy pro osoby s těžkým zrakovým postižením kompenzační význam (Vágnerová, 2005). U žáků s těžkým zrakovým postižením se někdy setkáme s tím, že neznají (nechápou) obsah používaných slov a pojmů. Dochází k tzv. verbalismu nevidomých.

Výrazně specifická je komunikace verbální v psané podobě. Skupina osob s těžkým zrakovým postižením není schopna číst zrakem, ani psát bez technických prostředků běžné písmo (černotisk), proto už od středověku nacházíme pokusy o vznik písma, které by bylo možné číst hmatem (Smýkal, 1994). Celosvětově se uplatnilo bodové písmo v podobě, kterou připravil Louis Braille (1827). Braillovo bodové písmo je dobře čitelné hmatem a je možné ho snadno zapisovat. Základní znak se skládá ze šesti bodů. Body jsou rozděleny do dvou sloupců po třech. Žák, který chce pomocí bodového písma číst, musí mít rozvinutou schopnost vnímat hmatem, tj. mít funkční jemné svalstvo ruky a vnímání hmatem prsty. Tyto schopnosti se cíleně rozvíjejí u dětí s těžkým postižením zraku už v předškolním období, obtížnější je rozvíjení těchto dovedností u jedince, který přišel o zrak v pozdějším věku. K psaní využívají jedinci s těžkým zrakovým postižením nejčastěji speciální psací stroj tzv. Pichtův stroj. V dnešní době se již méně využívá tabulka s bodátkem, o to více se uplatňuje psaní na počítači s hlasovým výstupem s využitím běžné černotiskové klávesnice. Podobně jako se vyvíjejí psací pomůcky pro vidící (tužka, plnicí pero, gelové pero, propisovačka, tzv. čínské pero, apod.), vyvíjejí se i pomůcky pro psaní bodového písma, a tím předávání informací nevidomých.

Komunikace neverbální – Těžké zrakové postižení ovlivňuje specifickým způsobem neverbální komunikaci. Nelze využívat mimiku a gestiku, haptika případně i proxemika získávají specifický význam. Vidící spolužáci, kteří o těchto zvláštnostech nevědí, si mohou chybějící mimiku (úsměv), ale i chybějící gesta vykládat jako malý zájem až nezájem o komunikaci. Opačně nemůžeme předpokládat, že na nevidomého žáka budou působit naše gesta, naše mimika a vůbec naše neverbální chování.

Vnímání (komunikace) hmatem – haptika je pro žáka s těžkým zrakovým postižením základním poznávacím prostředkem. Vnímání hmatem je kvalitativně i kvantitativně odlišné od vnímání zrakem. Při vnímání hmatem postupujeme od částí k celku, protože mnoho věcí nelze vnímat hmatem najednou, některé nelze hmatem poznávat vůbec. Hmatové vnímání je časově náročnější, uplatní se hmatová paměť, myšlení, je nutné koncentrovat pozornost. Na rozdíl od zraku, kterým vnímáme na dálku, můžeme hmatem vnímat pouze předměty, které máme ve svém haptickém prostoru určeném rozpaženými pažemi.

Komunikaci hmatem uplatňujeme při komunikaci s nevidomými často pro navázání kontaktu – podávání rukou při pozdravu, držení se za ruku při doprovázení nevidomého, položení ruky na ruku nebo na rameno nevidomého žáka při individuální práci ve škole. Je však třeba se zajímat o to, zda je tento způsob navazování kontaktu nevidomému příjemný, či nikoli. Proxemika, tj. prostorová komunikace a vzájemné ovlivňování mezi jedinci, jež je založeno na fyzické vzdálenosti v prostoru, se řídí stejnými pravidly jako u intaktních. Pravidly, která u nás vnímáme jako běžná. Je však třeba dodat, že i neznámým osobám, kterým chceme pomoci (doprovod) a verbálně nabízená pomoc je přijata, narušíme jejich osobní zónu a kromě verbálních využijeme také haptické prostředky komunikace.