1 Český znakový jazyk a výuka češtiny u neslyšících žáků

1 Český znakový jazyk a výuka češtiny u neslyšících žáků
 Marie Komorná

 Učitelům češtiny u žáků-cizinců či žáků s odlišným mateřským jazykem se v metodických příručkách doporučuje, aby se seznámili se základy mateřského jazyka těchto žáků (srov. např. Šindelářová – Škodová, 2013). U učitelů, kteří vyučují neslyšící žáky češtinu jako cizí/druhý jazyk, však základní znalost českého znakového jazyka nedostačuje a je potřeba, aby ho ovládali na pokročilé úrovni. Český znakový jazyk totiž při výuce neslyšících žáků představuje především základní nástroj pro bezproblémové dorozumívání mezi učiteli a žáky (komunikaci v češtině za bezproblémovou považovat nelze), zároveň plní roli mediačního jazyka – tedy jazyka, kterým je vedena výuka (nejen) češtiny.

V zahraniční i české odborné literatuře se vedou diskuse o tom, v jaké míře a zda vůbec využívat mediační jazyk ve výuce cizího/druhého jazyka (srov. Holá, 2005; Hrdlička, 2010). Vyučovat češtinu bez českého znakového jazyka je však v případě neslyšících žáků (vzhledem k omezenému přístupu ke zvukovým vjemům) v podstatě nemožné – a především nepříliš efektivní. Výhradní využívání pouze českého jazyka (v mluvené i psané podobě) ve výuce češtiny jako cizího/druhého jazyka – ať u žáků neslyšících, nebo slyšících cizinců – totiž vede ke zjednodušenému a redukovanému výkladu zejména gramatických (ale samozřejmě i jiných) jevů, výuka je pomalá a klade velké nároky na žáky, na jejich schopnost náležité analýzy a zobecňování (srov. Hrdlička, 2010).

V této kapitole ukážeme, proč je užitečné, aby učitel češtiny pro neslyšící žáky – vedle dobrého zvládnutí učební komunikace v českém znakovém jazyce – disponoval také základními znalostmi o struktuře českého znakového jazyka a o jeho fungování.

1.1 Typologie jazyků a čeština

Šindelářová a Škodová (2013, s. 39) zdůrazňují, že osvojování češtiny jako cílového jazyka významně ovlivňuje tzv. index vzdálenosti výchozího a cizího jazyka – teoretická zkoumání a výuková praxe „potvrzují, že učení se příbuznému jazyku je (především v počátcích) méně obtížné než jazyku, který je tzv. typologicky vzdálený“. (Více informací zde.)

Podle tohoto kritéria lze cizince, kteří se učí česky, dělit do tří skupin: na Slovany, Neslovany komunikující flektivním jazykem a Neslovany nekomunikující flektivním jazykem (Šindelářová – Škodová, 2013).

Typologie je lingvistická disciplína, která „srovnáváním různých jazyků v synchronní rovině zjišťuje mezi nimi typické shody a rozdíly a konstituuje na základě toho jednotlivé typy jazyků, tj. modely jejich stavby“ (Hrbáček, 1994, s. 9). Typologická klasifikace mluvených jazyků je vedle genetické klasifikace nejrozšířenější (Čermák, 2004, s. 202). Za jednu z nejpropracovanějších je považována typologie V. Skaličky (1951). (Více informací zde.)

Od 80. let 20. století se, jak upozorňuje Macurová (2011b), rozvíjí také typologie znakových jazyků. Ta se však nezabývá srovnáváním znakových a mluvených jazyků, ale orientuje se na poznávání a zkoumání shod (či blízkosti) a odlišností jednotlivých znakových jazyků (ve stavbě, užívání jazykových prostředků a postupů apod.).   

Jde o klasifikaci jazyků podle příbuznosti jazyků.

Typ vymezuje Skalička (1951, s. 10) jako „souhrn rysů, které dávají mluvnici určitý ráz“. 

V češtině převažují rysy tzv. jazyků flektivníchHrbáček (1994, s. 11) češtinu představuje jako nejflektivnější ze známých jazyků a uvádí výčet základních flektivních rysů češtiny: vztahy mezi slovy se vyjadřují převážně koncovkami (u jmen pádovými, u sloves osobními); tyto koncovky jsou homonymní (vyjadřují současně více gramatických významů, srov. koncovku -a v 1. p. č. j. podstatných jmen vzoru žena, v 2. p. č. j., v 1. a 4. p. č. mn. podstatných jmen vzoru město, v 2. p. č. j. podstatných jmen vzoru pán a v 1. p. č. j. podstatných jmen vzoru předseda); zároveň se v češtině projevuje synonymie koncovek (jeden gramatický význam je možné vyjádřit různými koncovkami, srov. koncovky -u a -ovi 3. p. č. j. a koncovky -i a -ové 1. p. č. mn. podstatných jmen vzoru pán) – proto má čeština tolik deklinačních a konjugačních typů (tj. vzorů pro skloňování jmen a časování sloves); skloňování adjektiv se odlišuje od skloňování substantiv; čeština rozlišuje slovní druhy; má shodu adjektiva a substantiva (např. pěkná kabelka); vyskytují se v ní hojně hláskové alternace (např. dům × domy); základním syntaktickým (skladebním) typem je věta slovesná; v češtině se vyskytuje velké množství vedlejších vět; slovosled češtiny je tzv. volný.

Flektivní jazyky vyjadřují gramatické významy a vztahy pomocí bohatého repertoáru osobních nebo pádových koncovek, které se připojují ke kořeni nebo ke kmeni slova. Tyto koncovky mohou kumulovat (vyjadřovat) současně více významů – srov. tvar slova žen-ami, kde koncova -ami vyjadřuje současně tři významy – rod ženský, 7. pád, číslo množné (Cvrček a kol., 2010). 

1.2 Typologie a výuka češtiny jako cizího/druhého jazyka

Typologie má nejen význam teoretický, protože upozorňuje na typické rysy jednotlivých jazyků a na jejich shody a rozdíly (ve stavbě slov, vět, v tvoření slov i v gramatické stavbě), na jejich blízkost – vzdálenost (příbuznost – nepříbuznost) apod., ale může být přínosná i v praxi, ve výuce cizích jazyků. Cílem typologického zkoumání není „vtěsnat“ výchozí a cílový jazyk do nějaké typové „škatulky“, ale důkladně oba jazyky poznat, uvědomit si, na jakých (stejných nebo jiných) principech jsou vystaveny a jak (stejně nebo jinak) fungují v komunikaci.

Pro učitele češtiny může být srovnání českého znakového jazyka a češtiny – v opoře o poznatky z analýz textů psaných neslyšícími – užitečné při předpovídání jevů, které mohou neslyšícím žákům dělat v češtině problémy, při koncipování výuky a vytváření výukových materiálů. Neslyšícím žákům může srovnávání obou jazyků a poznávání jejich shod, paralel a odlišností usnadnit překonat obtíže při pronikání do češtiny zejména tam, kde jsou rozdíly mezi oběma jazyky výrazné, nebo tam, kde chybují, např. vlivem interference (negativních přenosů) z českého znakového jazyka (Macurová, 2017). (Více informací zde.)

Ukázky psaných textů neslyšících a možné vlivy českého znakového jazyka na češtinu žáků, kteří v komunikaci preferují český znakový jazyk, viz kapitola 2 Specifika výuky gramatiky u neslyšících žáků.

1.3 Základní odlišnosti češtiny a českého znakového jazyka

Český znakový jazyk se od českého jazyka liší především způsobem existence – je jazykem vizuálně-motorickým, je produkován tvary, pozicemi a pohyby – nejen rukou, ale i obličejových svalů, hlavy a horní části trupu. Dalšími specifickými rysy, které přímo vyplývají z vizuálně-motorického charakteru komunikace v českém znakovém jazyce a které ho a češtinu odlišují, je využití prostoru, nemanuálních nosičů významu, simultánnost a ikoničnost. Tyto specifické prostředky a postupy se uplatňují ve všech znakových jazycích, i když různými způsoby a v různé míře (Macurová, 2017), a zcela zásadně determinují odlišnosti v produkci a recepci prostředků na všech jazykových rovinách.(Více informací zde.)

Z tohoto úhlu pohledu lze mluvit o typologických shodách mezi znakovými jazyky. Tyto shody lingvistika znakových jazyků vnímá jako výraznější než shody mezi mluvenými jazyky různého původu (srov. Macurová, 2017).

1.3.1 Využívání trojrozměrného prostoru

Prostor v českém znakovém jazyce jednak mapuje reálné prostorové vztahy mezi předměty (např. pokud bude mluvčí popisovat pokoj, „umístí“ znaky pro nábytek ve znakovacím prostoru tak, jak to odpovídá skutečnosti), jednak slouží pro vyjadřování řady gramatických struktur (např. čísla a času), prostorových a časových vztahů (ty jsou v češtině vyjadřovány předložkovými spojeními nebo adverbiálně – pomocí příslovečných určení místa, času aj.). V prostoru jsou také konvencionalizovaným způsobem umístěny subjekty komunikace (mluvčí – adresát – ten/to, o kom / o čem se něco sděluje apod.). (Macurová, 2001b; Kováčová – Kuchařová, 2005; Servusová, 2008)

1.3.2 Využití nemanuálních prostředků

Významy jsou v českém znakovém jazyce vyjadřovány dvojím typem nosičů – manuálními  a nemanuálními. Nemanuální nosiče nesou především významy gramatické (srov. např. Servusová, 2008; Šebková, 2005). Mezi nemanuální nosiče významu patří zejména:

  • pohyby trupu: vyjadřují např. výběr mezi dvěma možnostmi (trup se naklání nejprve na jednu, pak na druhou stranu) nebo podmínku (trup se naklání nejprve dopředu, pak dozadu);
  • pohyby hlavy: rozlišují například (nejčastěji spolu s mimickým výrazem) souhlas (kývání nahoru a dolů) a zápor (kroucení hlavou zleva doprava);
  • pohyby obličejových svalů (mimika): gramatické významy nesou například oči (přimhouřené nebo široce otevřené), obočí (svraštělé nebo zdvižené), tváře (nafouklé nebo vtažené), ústa (semknutá nebo našpulená): např. široce otevřené oči a zvednuté obočí vyjadřují, že výpověď má platnost otázky zjišťovací, otázka doplňovací je signalizována přimhouřením očí a svraštěním obočí.

1.3.3 Simultánnost

Zatímco v češtině jsou jazykové prostředky ve výpovědi řazeny lineárně – za sebou, ve znakovém jazyce se vedle principu linearity na všech jazykových rovinách (díky vizuálnímu charakteru komunikace a využívání trojrozměrnosti prostoru) projevuje také princip simultánnosti – na základě tohoto principu „prostředky znakových jazyků umožňují vyjádřit ve stejném okamžiku více informací najednou“ (Motejzíková, 2007, s. 5).

Příkladem takového „vrstvení“ informací je například inkorporace (zahrnutí) číslovek do znaku (př. DVA + DNY), předmětu do slovesa (př. JÍST + JABLKO), adverbiálních informací do slovesa (př. PRACOVAT + USILOVNĚ) ad. Simultánnost se projevuje také v současné produkci manuálních a nemanuálních prostředků českého znakového jazyka (viz oddíl 1.3.2) (Šůchová – Nováková, 2008).

Znaky znakového jazyka zapisujeme v této publikaci pomocí velkých písmen v podobě tzv. glos – tedy (přibližných) ekvivalentů znaků v češtině.

1.3.4 Ikoničnost

Jako ikonické označujeme „ty znaky a slova, jejichž forma má přímou podobnost s tím, k čemu se vztahují“ (Kuchařová, 2005, s. 42). Podle Kuchařové (tamtéž) lze v českém znakovém jazyce často najít určitou souvislost či podobnost „mezi formou znaku znakového jazyka a objektem, který tento znak zastupuje.“

To, že znaky znakového jazyka výrazněji napodobují či „kopírují“ realitu (tj. větší míra ikoničnosti znakových jazyků), vyplývá z toho, že je produkujeme rukama a vnímáme zrakem (Kuchařová, 2005), resp. z jejich vizuálního charakteru, díky němuž mají „lepší predispozice k využívání ikonicity než jazyky mluvené.“ (Třísková, 2018, s. 23). Příkladem ikonických znaků jsou například znaky, při jejichž artikulaci se naznačuje jejich tvar (DŮM, KNIHA, ROHLÍK), jejich výrazný znak (KOČKA – vousky), prováděná činnost (ŘÍDIT AUTO) apod. (srov. Kuchařová, 2005; Třísková, 2018).

1.4 Další rysy českého znakového jazyka

Jde pouze o výběr některých rysů specifických pro český znakový jazyk, které jsou „odvozeny“ z vizuálně-motorického způsobu jeho existence a které mohou mít vliv na to, proč neslyšící autoři dělají v česky psaných textech určité typy chyb (srov. Macurová, 2001a; Racková, 1996; Richterová, 2009; Šebková, 2008; Ziebikerová, 2011 ad.). (Více informací zde.)

K některým dalším rysům gramatiky českého znakového jazyka viz kapitola 2 Specifika výuky gramatiky u neslyšících žáků.

1.4.1 Znaky ekvivalentní podstatným jménům v češtině

Většina podstatných jmen se v češtině skloňuje – mění svůj tvar podle postavení a funkce ve větě. Systém české deklinace (skloňování) je složitý, je komplikován existencí mnoha deklinačních vzorů a pravidel, podle kterých jména svůj tvar mění (např. jen pro substantiva rodu ženského rozlišujeme vzory žena, růže, píseň, kost). V českém znakovém jazyce však znaky, které jsou ekvivalentní podstatným jmenům v češtině, svůj tvar nemění – například při znakování vět Maminka přišla domů. a Před domem jsem viděl maminku. bude znak MAMINKA v obou větách artikulován stejně.

1.4.2 Znaky ekvivalentní slovesům v češtině

V české větě hraje sloveso centrální roli – „organizuje“ další slova tím, že určuje počet a typ doplnění do věty. Svůj tvar slovesa vždy mění (časují se) – podle osoby, která vykonává určitý děj nebo je jeho nositelem, podle času, kdy se děj odehrává, atd.

V českém znakovém jazyce mají slovesa (resp. znaky vyjadřující děje, stavy či procesy) stejně důležitou roli jako slovesa v češtině, ale některá z nich – slovesa prostá (např. CHTÍT, SPÁT, ROZUMĚT) – svůj tvar nemění, nevyjadřují kategorii osoby a čísla a pro jejich vyjádření je třeba užít lexikální prostředky: jména (osob, věcí apod.) či zájmena (Tikovská – Kuchařová, 2005).

Slovesa prostorová svůj tvar mění, ale jinak než čeština, a to podle toho, jaký pohyb objektu ztvárňují (odkud kam, např. u sloves JET nebo LETĚT), podle toho, kde vykonávaná činnost vyjádřená slovesem probíhá (např. u slovesa OPEROVAT), případně přímo do svého tvaru zahrnují prostředek, kterým je daná činnost vykonávána (např. sloveso HOLIT SE + BŘITVOU, STROJKEM, ŽILETKOU). Také k těmto slovesům musí mluvčí přidat znak, který vyjadřuje osobu, která danou činnost vykonává.

Slovesa shodová mohou vyjádřit kategorii osoby a čísla změnou artikulace znaku (zejména pomocí změny místa artikulace a orientace dlaní a prstů ve směru pohybu), příkladem je znak NAVŠTÍVIT – NAVŠTÍVÍM TEBE, NAVŠTÍVÍŠ MĚ ad. (Bímová – Macurová, 2001; Tikovská – Kuchařová, 2005).

Jak je vysvětleno výše, systém sloves v českém znakovém jazyce funguje zcela jiným způsobem než v češtině a při jeho popisu nalézáme jen určité analogie gramatického vyjádření osoby, čísla, částečně času, případně opakovanosti děje. (Více informací zde.)

K problematice prezentace českého slovesného systému pro nerodilé mluvčí češtiny podrobně viz kapitola 2 Specifika výuky gramatiky u neslyšících žáků (oddíl 2.5).

1.4.3 Vyjadřování času

V češtině je čas vyjadřován gramaticky pomocí systému slovesných tvarů pro minulý, přítomný a budoucí čas, v českém znakovém jazyce význam času nese lexikální prostředek – znak s odpovídajícím časovým významem – a tvar slovesa se nemění. Např. pokud ke slovesu připojíme znak VČERA, znamená to, že popisujeme děj, který se odehrál předešlý den: srov. Včera jsem studoval. × JÁ + STUDOVAT + VČERA.

Pro český znakový jazyk je dále specifické to, že se lexikální časové vyjádření použije při vytvoření tzv. časového rámce. K tomuto rámci se pak vztahují všechny děje, které následují. Takto nastavený rámec „platí“ až do doby, kdy je vytvořen nový časový rámec.

Další zvláštností vyjadřování času v českém znakovém jazyce je to, že „výrazy specifikující časový rámec vyjadřovaného děje se v českém znakovém jazyce artikulují na tzv. časových osách“ (Servusová, 2008). Například základní časová linie, osa pro minulost – přítomnost – budoucnost, vede zezadu dopředu nad ramenem, doba trvání se vyjadřuje na ose vedoucí zleva doprava (v úrovni prsou). Začátek určitého časového úseku je artikulován vlevo, jeho konec vpravo. Osy, která vede podél pravé strany těla ve směru zdola nahoru, se využívá pro vyjádření významu růstu či vývoje v čase (srov. Macurová, 2003; Kováčová – Kuchařová, 2005; Servusová, 2008).

1.4.4 Vyjadřování záporu

Zápor v českém znakovém jazyce můžeme vyjadřovat jednak mimikou (kroucení hlavy ze strany na stranu, koutky úst jsou stažené dolů, oči jsou přimhouřené), jednak znakem NE (pravá ruka před tělem se pohybuje v zápěstí ze strany na stranu) (Cícha Hronová – Štindlová, 2011b). Další možností pro vyjádření záporu je využití znaku VŮBEC. V české větě při tvoření negace se záporným příslovcem nikdy musíme k českému slovesu přidat záporku ne-, v českém znakovém jazyce se tento význam vyjádří znakem VŮBEC, který se artikuluje na konci výpovědi (srov. Maminka nikdy neřídí. × MAMINKA + ŘÍDÍ + VŮBEC). (Podrobně o záporu v českém znakovém jazyce viz Okrouhlíková – Hendrychová, 2019.)

Tento znak se používá nejen ve významu vůbec, ale také nikdy, nikdo, žádný apod.

1.4.5 Sloveso být

Česky psaných textech neslyšících se často objevují chyby při užívání slovesa být, jde zejména o vypouštění sponového být a záměnu slovesa být se slovesem mít. Tyto chyby se však objevují i v projevech slyšících nerodilých mluvčích češtiny. Ve vypouštění slovesa být hraje významnou roli to, že české být v českém znakovém jazyce nevyjadřujeme žádným ekvivalentním znakem, a na záměnu sloves být a mít v češtině může mít vliv také to, že se v českém znakovém jazyce význam být ne/přítomný vyjadřuje stejným znakem jako význam vlastnictví (srov. Ve městě je bazén. × MĚSTO + BAZÉN + MÍT. / Bratr má kolo. ×BRATR + KOLO + MÍT.) – v češtině je však potřeba pro každý z těchto významů použít jiné sloveso (Více informací zde.)

Tento znak je artikulován v tzv. tvaru ruky „5“, dlaň směřuje k zemi, mírně roztažené prsty se třepotají. 

K záměně sloves mít a být viz také kapitola 2 Specifika výuky gramatiky u neslyšících žáků (oddíl 2.5.7).

1.4.6 Tvoření otázek

Podle toho, na co se ptáme, se v češtině rozlišují otázky doplňovací a zjišťovací. Zatímco otázkou zjišťovací se lze ptát obecně (s elementární odpovědí ano nebo ne), otázkou doplňovací se ptáme specificky (s elementární odpovědí na slova typu Kdo? Co? Kde? Kdy? Který? apod.) a doplňujeme si neúplnou znalost věci či informaci o světě (Čermák, 2004).

To, že má v českém znakovém jazyce výpověď platnost otázky doplňovací, poznáme podle svraštělého obočí a přimhouřených očí mluvčího. Na rozdíl od češtiny stojí tzv. tázací slovo (KDO, CO, JAKÝ, KDE, PROČ…) většinou na posledním místě (srov. Co dělá Petr? –  PETR + DĚLÁ + CO?) (Šůchová – Nováková, 2008; Cícha Hronová – Štindlová, 2011b). Jinak se uplatňuje mimika při artikulaci otázky zjišťovací – oči jsou otevřené a obočí zdvižené. (Více informací zde.)

Je však třeba upozornit, že toto pravidlo v českém znakovém jazyce neplatí absolutně a že v otázkách doplňovacích se můžeme setkat i s jinými variantami pořádku znaků (srov. např. Hronová, 2002). 

Poznámky k interferenci chyb z českého znakového jazyka při tvoření otázek v češtině a konkrétní nácvik tvoření českých otázek ve výuce češtiny u neslyšících žáků viz kapitola 2 Specifika výuky gramatiky u neslyšících žáků (oddíl 2.7).

1.5 Závěr

Výše prezentované jevy představují jen omezený výběr odlišností, které můžeme registrovat, pokud budeme češtinu a český znakový jazyk zkoumat a vzájemně srovnávat. Porovnání českého znakového jazyka a češtiny může neslyšícím žákům zpřístupnit další oblasti češtiny, které pro ně mohou být potenciálně obtížné. Může přispět například k tomu, aby pochopili, jak čeština „pracuje“ se slovními druhy, jak se v ní vyjadřují adjektivní významy (např. informace o vlastnostech, tvarech, velikostech objektů), číselné významy, množství, prostorové a časové vztahy, příčina a důvod, modalita, podmíněný děj, jak se v češtině přivlastňuje nebo jak se řadí slova do gramaticky správných vět.

Kontrastivní srovnávání češtiny a českého znakového jazyka je pro neslyšící žáky nepochybně přínosné, i když, jak upozorňuje např. Macurová (2011a), všechny jejich potíže s češtinou nevyřeší. Přestože zatím nemůžeme vycházet z komplexního popisu struktury a fungování českého znakového jazyka, řada informací je již k dispozici, a je tedy možné využít je i ve výuce češtiny.

Stejně tak učitelům pomohou znalosti specifik písemné komunikace neslyšících autorů, která již byla v odborné literatuře popsána. Pro hlubší vhled do českého znakového jazyka lze učitelům doporučit, aby si prostudovali seriál studií o českém znakovém jazyce publikovaný v časopise Speciální pedagogika, texty A. Macurové (o znakových jazycích a komunikaci neslyšících) a relevantní práce absolventů oboru Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK. Inspirativní metodický postup pro výuku češtiny u neslyšících žáků poskytuje učebnice Učíme se (nejen) česky a manuál k této učebnici pro učitele a rodiče (obojí Cícha Hronová – Štindlová, 2011a, b). Z těchto materiálů také vycházejí závěrečná doporučení k této kapitole.

Všechny texty jsou přístupné on-line v repozitáři DSpace Repozitory. Jejich bibliografie jsou uvedeny v seznamu rozšiřující literatury v závěru této kapitoly. 

Většina z absolventských prací je přístupná v Repozitáři závěrečných prací studentů UK/ Digitálním repozitáři UK

Komentovaná ukázka

Pozorovat, zkoumat a srovnávat lze se žáky jak mnohé gramatické jevy v češtině a českém znakovém jazyce (obr. 1 a 2), tak jevy z oblasti sociokulturní (obr. 3). Žáci sami mohou sledovat a pojmenovávat odlišnosti mezi větami v českém a českém znakovém jazyce: např. rozdíly ve slovosledu – opačná pozice tázacího slova/znaku (obr. 1 a 2) či překlad slov a znaků či celých konstrukcí (obr. 2). Mohou také např. popisovat své zkušenosti při komunikaci s různými komunikačními partnery (obr. 3) – neslyšícími/slyšícími, dětmi/dospělými, známými/neznámými atp., zaměřit se na pozdravy, oslovování, formálnost situace; a opět porovnávat komunikaci v českém znakovém jazyce a v češtině.

 Obrázek 1 (Cícha Hronová – Štindlová, 2011a, s. 19)

 

 Obrázek 2 (Cícha Hronová – Štindlová, 2011a, s. 113)

  Obrázek 3 (Cícha Hronová – Štindlová, 2011a, s. 37)

Závěrečná doporučení

  • Pokud je to možné, učivo vykládáme v kontrastu k českému znakovému jazyku a žáky upozorňujeme na odlišné struktury a odlišný princip fungování obou jazyků.
  • Na příkladech z češtiny a z českého znakového jazyka lze žákům rozdíly a shody ukazovat přímo ve výuce, motivujeme žáky k tomu, aby sami byli v jejich vyhledávání a poznávání aktivní.
  • Úzce spolupracujeme a konzultujeme s neslyšícími kolegy a s vyučujícími předmětu Český znakový jazyk.
  • Je důležité seznámit se s plány učiva předmětu Český znakový jazyk (a pokud to podmínky dovolí, osnovy předmětů Český jazyk a Český znakový jazyk vzájemně provázat).
  • Pokud chceme vycházet při výkladu určitých jevů češtiny z českého znakového jazyka, musíme ověřit, zda žáci v českém znakovém jazyce skutečně zvládají prostředky, o které chceme svůj výklad opřít. Pokud tomu tak není, rozvíjíme tyto prostředky nejprve v českém znakovém jazyce a až následně v češtině.

 Rozšiřující literatura

Bímová, P. – Macurová, A. (2001): Poznáváme český znakový jazyk II. (Slovesa a jejich typy). Speciální pedagogika [online], 11, 5, s. 285–304. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/670.

Hronová, A. (2002): Poznáváme český znakový jazyk III. (Tvoření tázacích vět). Speciální pedagogika [online], 12, 2, s. 113–123. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/702.

Lachmanová, D. – Okrouhlíková, L. (2016): Poznáváme český znakový jazyk − střídání rolí. Speciální pedagogika [online], 26, 1, s. 46–56. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/1602.

Macurová, A. (2001): Poznáváme český znakový jazyk (Úvodní poznámky). Speciální pedagogika [online], 11, 2, s. 69–75. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/621.

Macurová, A. (2003): Poznáváme český znakový jazyk IV. (Vyjadřování času). Speciální pedagogika [online], 13, 2, s. 89–98. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/473.

Macurová, A. (2011): Směřování k typologii znakových jazyků. Speciální pedagogika [online], 21, 1, s. 1–7. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/194.

Macurová, A. (2012): Nemanuální prostředky ve znakových jazycích: stručné poznámky úvodem. Speciální pedagogika [online], 22, 1, s. 13–19. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/148.

Macurová, A. – Homoláčová, I. – Ptáček, V. (1997): Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk. Speciální pedagogika [online], 7, 3, s. 1–15. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/983.

Macurová, A. – Petříčková, J. (2004): Poznáváme český znakový jazyk. Poznámky k vyjadřování mnohosti. Speciální pedagogika [online], 14, 2, s. 107–126. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/543.

Macurová, A. –  Vysuček, P. (2005): Poznáváme český znakový jazyk. Klasifikátorové tvary ruky. Speciální pedagogika [online], 15, 4, s. 262–275. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/904.

Macurová, A. – Nováková, R. (2008): Poznáváme český znakový jazyk. Český znakový jazyk v kontaktu. Speciální pedagogika [online], 18, 4, s. 278–298. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/434.

Motejzíková, J. (2003): Poznáváme český znakový jazyk V. (Specifické znaky). Speciální pedagogika [online], 13, 3, s. 218–226. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/496.

Vysuček, P. (2004): Poznáváme český znakový jazyk VI. (Specifické znaky). Speciální pedagogika [online], 14, 1, s. 16–27. [cit. 2019-02-10]. Dostupné z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/476.

Pohled byl zobrazen 355x od 2 srpen 2019 do 3 červen 2020