Specifika práce s dětmi s autismem - strategie řešení

Poruchy chování a problémové chování lze považovat za dvě odlišné kategorie, které se však do určité míry mohou prolínat a být vzájemně svou součástí i nadstavbou. Zatímco poruchy chování jsou diagnostickou kategorií, která je samostatně definovaná, definice problémového chování je závislá na subjektivním posouzení konkrétních lidí, jejich náhledu na společenské normy chování a na postoji jednotlivých sociálních skupin, které problémové chování hodnotí.
Většina dětí s autismem, vzhledem k deficitům vyplývajících z autistické triády, trpí ve větší či menší míře problémy v chování.
Na dítě s těmito obtížemi působí druhotně i řada negativních psychosociálních jevů, jejichž důsledkem je obtížné zařazení dětí do předškolního zařízení, do skupiny vrstevníků. Nepřiměřené chování dítěte se více či méně rovněž projevuje na fungování rodiny a i v běžném fungování dítěte v každodenním životě. Na frekvenci i intenzitu problémového chování má vliv míra symptomatiky autismu, prostředí, ve kterém se dítě pohybuje i jeho schopnost adaptability. Přitom ne vždy platí, že čím těžší míru symptomatiky dítě vykazuje, tím závažnější je jeho problémové chování. Z praxe víme, že dítě s mírnější symptomatikou PAS může v běžné mateřské škole vykazovat závažnější problémové chování než dítě s těžkou symptomatikou v protetickém prostředí třídy mateřské školy zřízené pro děti s autismem.

Dítě totiž svým problémovým chováním často reaguje na prostředí, které je z hlediska porozumění a následného fungování pro něj velmi složité, na přístup dospělých, který nezohledňuje jeho potřeny. Takové dítě může mít rovněž komunikační problémy, má potíže v oblasti receptivní i expresivní složky řeči, smyslové obtíže, sníženou flexibilitu myšlení. Spouštěčem problémového chování může být i deficit v sociálních dovednostech, který se projevuje nepochopením a špatným vyhodnocováním sociálních situací, neschopností přizpůsobit se ostatním.

Různorodost a škála projevů problémového chování je velmi široká, mohou to být problémy spojené s aktivitou dítěte, stejně tak problémy s jídlem, spánkem, různé emoční a neurotické projevy či sebepoškozující se a sebezraňující se chování.
Vzhledem k velkému procentuálnímu zastoupení problémů v chování u dětí s PAS by měl být každý pedagog alespoň rámcově seznámen s možnostmi modifikace chování. Většina strategií na modifikaci chování je založena na aktivních postupech, které jsou zaměřeny na preventivní opatření, vedoucí k eliminaci problémového chování. Základem je hledání příčin a sledování konkrétního chování, které jsme označili za problémové.

Postupujeme ve čtyřech krocích:
1. krok: zjevná a jednoduchá řešení. Všichni zúčastnění se jednoznačně shodnou na definici problému v chování a společně najdou řešení, vedoucí k jeho změně. Pokud se nepodaří najít shodu, pokračujeme druhým krokem.

2. krok: stanovení hierarchie a priorit při řešení problémového chování. K tomuto kroku přistupujeme v případě, kdy se u dítěte objevuje více druhů problémového chování a je nutné označit to nejzávažnější chování, na jehož eliminaci budeme aktuálně pracovat. Za nejzávažnější chování považujeme takové, které vede k ohrožení zdraví a života dítěte, případně lidí v jeho okolí, dále pak chování omezující přístup ke vzdělávání, poté následuje eliminace problémového chování, které může souviset se začleněním do kolektivu. Bez stanovení hierarchie a priorit nemůžeme postoupit ke třetímu kroku.

3. krok: vyloučení zdravotní příčiny. Dítě není schopné svému okolí sdělit zdravotní problém nebo je obtížné s dítětem navštívit lékaře či jiného specialistu, a proto se tento problém odsouvá a nepřikládá se mu důležitost. K tomuto kroku přistupujeme ve chvíli, kdy se problémové chování objevilo nově, případně vzrostla intenzita a četnost již dříve popisovaného problémového chování. Důvodem ke zvažování zdravotní příčiny může být i skutečnost, že ačkoliv dítě využívá motivační pobídky, má vytvořené protetické prostředí a nemá zásadní problém v komunikaci, přesto se intenzita a frekvence problémového chování zvýšila. Pokud jsme vyloučili zdravotní příčinu, přistoupíme ke kroku čtyři.

4. krok: funkční analýza chování, která představuje identifikaci okolností, které předcházejí, případně následují po určitém chování, mohou být jeho příčinou a udržovat ho. Důležité je analyzovat a pochopit důvody konkrétního chování ve vztahu k prostředí a teprve na základě toho můžeme navrhnout způsoby řešení s přihlédnutím k příčinám a důsledkům chování. Intervenční postupy jsou po těchto krocích mnohem efektivnější.
Tyto intervenční postupy, které nastaví změnu vnějšího prostředí, vedou k vytvoření takových podmínek, ve kterých je dítě schopné uplatňovat přiměřené formy chování. V takovém případě uplatňujeme behaviorální postupy, pomocí kterých se snažíme měnit především vnější podmínky ovlivňující chování jedince. Vzhledem k mentálnímu věku dětí v oblasti sociálního chování se v prostředí běžných mateřských škol a mateřských školy speciálních uvažuje o využití metod změn vnějšího prostředí (behaviorální přístupy).

Literatura:
ČADILOVÁ, V.; ŽAMPACHOVÁ, Z.: Strukturované učení. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-475-5
RICHMAN, S.: Výchova dětí s autismem. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0984-3
SCHOPLER, E.; MESIBOV, G. B.: Autistické chování. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-133-9