Specifika vzdělávání žáků se sluchovým postižením - odezírání

   Při vzdělávání žáka se sluchovým postižením ve školách hlavního vzdělávacího proudu má prioritní místo odezírání mluveného projevu, jehož kvalita je přímo závislá na kombinaci vloh a na vrozených předpokladech pro jejich rozvoj. (Strnadová, 2001)
   Vizuální vnímání hlásek lidské řeči je výrazně omezeno, protože jejich faciální obrazy (kinémy jednotlivých hlásek) jsou si velmi podobné, v některých případech téměř nerozlišitelné, například u kinémů hlásek P, B a M. Poměrně dobře odezírat lze pouze asi třetinu hlásek, navíc vizuální obraz izolovaně vyslovovaných hlásek je odlišný od jejich vizuálního obrazu, jsou-li vyslovovány jako celé slovo. (Langer, 2013)
   Při odezírání mluveného projevu často dochází k nepochopení obsahu sdělení především z důvodů nedostatečné jazykové kompetence ve většinovém jazyce, která je úzce spojena s absencí zpětné sluchové vazby nezbytné pro rozvoj mluvené řeči. Problémy činí identifikace obsahu sdělení, jehož verbální význam je vyjádřen prostřednictvím modulačních faktorů, jedná se zejména projevy ironie a posměchu. Žák se sluchovým postižením nemůže vnímat zabarvení hlasu, které signalizuje pocity komunikačního partnera (hrozbu, radost…), často se chyby objevují při záměně hlásek nebo podobných slov nebo při přehlédnutí drobných gramatických jevů, které mohou změnit význam sdělovaného, záporu, předložky, délky samohlásky apod.
   Žák se sluchovým postižením dokáže s pochopením odezírat jen ta slova, ke kterým může přiřadit správný lexikální význam. Aby se v odezíraném sdělení mohl dobře orientovat, je třeba předem vymezit téma rozhovoru a na jeho změnu opět upozornit. Vliv na kvalitu odezírání má sociální zralost žáka a jeho komunikační zkušenost. Projevuje se především při pochopení slov a slovních spojení, která se v určitých situacích pravidelně používají. Žák se sluchovým postižením je očekává, většinou je zná a nemusí jim tedy věnovat tolik pozornosti. Může se soustředit na nové informace, které se v pedagogické komunikaci objevují v souvislosti s nově probíraným učivem.
   Komunikace prostřednictvím odezírání musí respektovat individuální předpoklady žáka, jejím základem by měl být sociální kontakt a vytvoření konkrétní situace, v níž by mohla probíhat. U žáků se sluchovým postižením, kteří upřednostňují zrakové vnímání, je důležité využívat i neverbální komponenty komunikace, zejména mimiku a gestikulaci. Výraz tváře slouží k navazování i udržování kontaktu při dorozumívání, přirozené posunky, které vyjadřují jednoduché činnosti, mají významný sdělovací charakter a mohou být využívány jako náhrada verbálních sdělení. Žák nemusí vždy adekvátně interpretovat viditelné projevy slyšícího okolí, což může vést k nepřiměřenému chování. Případné sociální neúspěchy mohou ovlivňovat výsledky ve škole a jsou překážkou i při navazování vztahů se spolužáky.
   Úspěšnost odezírání je ovlivněna řadou vnějších i vnitřních podmínek, které jsou u žáka se sluchovým postižením zcela individuální. Vzhledem ke skutečnosti, že je odezírání velmi náročné a často i nespolehlivé, nemělo by být jediným komunikačním prostředkem ve výchovném a vzdělávacím procesu u žáků se sluchovým postižením. (Langer, 2013)

LANGER, J. (2013) Komunikace osob se sluchovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN978-80-244-3674-6.
STRNADOVÁ, V. (2011) Hádej, co říkám aneb odezírání je nejisté umění. Praha: Helix. ISBN 80-903035-0-1.