Konkrétní příklady podpory ve výuce v dílčích předmětech

od Průvodce upraveným RVP ZV

                                                                                                                                                                                               
Doporučení, inspirace a náměty
                                                                                                                                                                                               
Přidat do kolekce

Základní zásadou práce je u dětí s těžkými formami poruch učení snížit vliv procesu psaní a čtení na výsledky učení a prokázání skutečných znalostí. Proto se snažme pozměnit zadání úkolů a našich nároků na žáka tak, aby byly v souladu s jeho potřebami pro učení.

Především bychom se měli snažit změnit poměr napsané práce ve prospěch ústního zkoušení, měli bychom zvážit objem písemné práce, kterou po žákovi budeme požadovat, dále by bylo vhodné zvážit složitost psaného úkolu, užití nástrojů k vytvoření psaného produktu a formát písemné práce.

Pokud problémy žáka či studenta spočívají v motorické neobratnosti a s ní související dysgrafií, budeme se v rámci společného vzdělávání v přístupu k dysgrafikovi řídit určitými zásadami, protože obtíže v písemném projevu se odrážejí do všech předmětů, kde je nutné provádět zápisy, písemné zkoušení, aj.[1] Obtíže dysortografiků s pravopisem též negativně zasáhnou kvalitu písemného projevu ve všech předmětech. Nejčastěji se však setkáme s kumulací specifických obtíží, kdy žák/student trpí všemi druhy SPU, tzn. jak dysgrafií a dysortografií, tak i dyslexií.

Obecně lze žáky podpořit následujícím způsobem:

  • doporučit rodičům, aby začlenili pohybové aktivity jako součást každodenního života;
  • není vhodné požadovat po nich sporty vyžadující velké nároky na koordinaci pohybů, soustředění a dosažený výkon;
  • ve škole u závažných případů dyspraxie vypracovat plán pedagogické podpory nebo dokonce individuální vzdělávací program;
  • i v hodinách těchto předmětů u závažnějších případů se spíše zaměřit na rozvoj kompenzačních strategií, které pomohou motorické obtíže snáze překonávat;
  • preferovat imaginární hry a vytváření příběhů před vlastní aktivní činností;
  • zohlednit obtíže v odhadování vzdáleností mezi sebou samým a jiným objektem – typická větší náchylnost k pádům, úrazům…;
  • zohlednit obtíže při míčových hrách, volit dotyčného spíše jako pomocníka rozhodčího apod., než jej zařadit do družstva, kterému dotyčný vždy vše pokazí a nikdo s ním dobrovolně hrát nechce – stávají se často terčem šikany;
  • požadované osvojované dovednosti strukturovat, nacvičovat krok po kroku – dyspraktici mají horší schopnost představit si a plánovat postup pohybu včetně provádění motorických úkonů, především těch, které jsou pro ně nové;
  • každou činnost umožnit nacvičit ve formě jednotlivých fází a po zvládnutí těchto fází úkony spojit do souvislejších celků;
  • výkon dyspraktiků pejorativně nekomentovat, oceňovat snahu;
  • počítat s pomalým osvojováním komplexních pohybů tvořených sledem složitějších pohybových úkonů – poskytnout výrazně prodloužený čas k praktickému nacvičení;
  • hodnotit snahu, u výtvarných a rukodělných aktivit fantazii a kreativitu, nikoliv jen konečný výsledek.

[1] MICHALOVÁ, Z. (2016) Specifické poruchy učení. Havlíčkův Brod: Tobiáš

Pohled byl zobrazen 184x od 28 březen 2017 do 25 červenec 2017