Specifika práce s dětmi s autismem - nácviky dovedností

Úroveň sociálních dovedností ovlivňuje to, jakým způsobem je dítě s autismem vnímáno okolím, jakým způsobem navazuje kontakty s dospělými i dětmi a jak se zařadí do vrstevnické skupiny v rámci předškolního zařízení a těsně před nástupem do školy významnou měrou ovlivňuje, jak dítě zvládne zařazení do inkluzivního vzdělávání a zda ho zvládne vůbec. Čím nižší míra jeho adaptability z hlediska sociálního chování je, tím více se zmenšují šance na jeho bezproblémové začlenění.
Na sociální chování působí řada faktorů, které ovlivňují jeho různorodost. První sociální vlivy zprostředkovává rodina, postupně se sociální svět dítěte rozšiřuje mimo oblast užší i širší rodiny. Sociální chování je ovlivněno temperamentem dítěte a vnějším kulturním rámcem prostředí. Děti s PAS projevují od raného věku omezenější zájem o sociální kontakt, jeho kvalita je nekonzistentní. Obtíže v sociální oblasti provází též výrazně narušená schopnost přiměřeně užívat neverbální chování v různých sociálních situacích (postoj těla, gesta, mimika, oční kontakt) stejně jako neschopnost, nebo snížená schopnost vytvářet vztahy s vrstevníky s přihlédnutím k dosažené vývojové úrovni. Dítě se nesnaží spontánně napodobovat činnosti, které vidí u rodičů či sourozenců. Pokud ano, chování je málo různorodé, často se omezuje jen na naučené a opakované aktivity. Z dětských hříček a různých společných aktivit tyto děti často neprojevují radost nebo jen velmi krátce a v omezené míře. Mají sníženou, někdy až minimální schopnost spontánně sdílet s ostatními radost a zájmy, mít potěšení ze společné činnosti, chybí jim sdílená pozornost. V oblasti sociálního a emočního chování se deficit projevuje velmi různorodě. Míra symptomatiky poruchy autistického spektra ovlivňuje závažnost deficitu v oblasti sociálního vývoje dítěte. Vždy se vyskytují různé kombinace projevů, dílčí rysy mohou být mírnější i výraznější, nikdy se nevyskytují všechny symptomy najednou. Nedostatečná schopnost sociální a emocionální empatie, jejímž důsledkem je např. neochota či neschopnost účastnit se jednoduchých sociálních hříček a her, preference činnosti o samotě, nebo naopak extrémní sociální aktivita, nevnímání potřeb ostatních lidí, kteří mohou být využíváni jako pomocníci nebo „mechanické pomůcky“, vede k prohlubování problémů a vyřazení lidí s PAS z běžného sociálního života. Většina z nich o sociální kontakt stojí, avšak ne vždy ví, jakým způsobem ho navázat. Problémy vyplývající z nepochopení sociálních kontaktů, „nečitelnosti“ chování ostatních a neschopnosti přizpůsobit se zažitým normám, se odráží ve specifickém chování, které může být provázeno úzkostí, pocitem chaosu a nepřiměřenými reakcemi.
Již v předškolním věku úroveň sociálního chování odpovídá fyzicky mladšímu dítěti. Není nic zvláštního, že dítě s celkově nadprůměrným intelektem přichází do 1. třídy s úrovní sociálního chování tříletého dítěte.

Pro rodiče a pedagogy je někdy obtížně pochopitelné vnímat rozdíl mezi fyzickým věkem a úrovní sociálního chování dítěte. Rodiče i pedagogové vstupují s dítětem do interakcí, pohybují se s nimi v různých sociálních prostředích a očekávají, že dítě s PAS bude schopné přizpůsobit své chování, podřídit se požadavkům, pravidlům apod. Důsledkem těchto očekávání a nepřiměřených požadavků bývá časté problémové chování, jehož eliminace je bez pochopení základní příčiny velmi obtížná.

Z těchto důvodů je třeba dítě s PAS přiměřenému sociálnímu chování učit. K tomu je potřeba využít specifických metod práce, které vycházejí z teorií učení a jsou výrazně ovlivněny behaviorálním a kognitivně - behaviorálním přístupem.
Při přípravě intervenčního programu pro rozvoj sociálních dovedností je třeba vždy vzít v úvahu vývojovou úroveň dítěte a jeho vývojový profil schopností a deficitů.
Většina dětí s autismem v předškolním věku výrazně profituje z umístění v předškolním zařízení, ať už jde o běžnou mateřskou školu nebo o nějaké předškolní zařízení pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Umístění dítěte do takového zařízení umožní jednak pozorovat chování dítěte a způsob jeho fungování mezi vrstevníky, ale také zahájit intervenci, která by se v tomto období měla opírat o poradenství pro pedagogy o způsobech, metodách a formách, jak vést dítě tak, aby prosperovalo z umístění v kolektivu, aniž by narušovalo práci skupiny ostatních dětí.
Souběžně se zařazením dítěte do sociální skupiny vrstevníků je nezbytné nadále podporovat rozvoj a nácvik sociálních dovedností v domácím prostředí prostřednictvím rodičů a dalších členů rodiny. V tomto směru je nezbytné podporovat rodiny dětí s PAS nejen metodicky, ale i fakticky tak, aby veškerá práce s dítětem nezůstávala jen na nich (např. prostřednictvím rané péče, odborných terapeutů apod.). Zdravé děti nemají problém učit se jednat s ostatními, instinktivně vědí, jak zahájit sociální interakci, která se pro ně stává obohacující a příjemnou.  I malé děti již od útlého věku vědí, jakým způsobem zaujmout lidi kolem sebe a jak si získat jejich pozornost. Tato interakce na přiměřené jazykové úrovni, podporuje rozvoj sociální komunikace. Protože děti s autismem nedokáží komunikovat s rodiči tímto způsobem, vzájemná interakce často selhává, což je pro rodiče velmi stresující. Práce odborných terapeutů s rodiči by měla napomáhat objasnit problémy v interakci mezi rodičem a dítětem a jimi navržené strategie a postupy by měly přispět ke zlepšení stávajícího stavu. Pokud se rodičům podaří vysvětlit podstatu problémů jejich dítěte, stávají se neobyčejně vnímaví vůči svým dětem a dokáží velmi úspěšně řešit problémy, které před nimi stojí.
Pro rodiče dětí s PAS bývá velmi obtížné přijmout skutečnost, že v době, kdy je jejich dítěti diagnostikován autismus, je pravděpodobné, že se bude při rozvoji sociálních dovedností třeba více či méně vracet do nižšího fyzického věku dítěte a rozvíjet základní sociální dovednosti, které zdravé děti stejného věku již dávno zvládají.

Při nácvicích sociálního chování dětí s PAS je nejen důležité ctít vývojovou úroveň dítěte, ale také znalost příčin obtíží dítěte v souvislosti s autismem tak, aby nebyly řešeny jen viditelné následky chování dítěte (např. agresivní chování vůči ostatním dětem, křik, sebepoškozování), ale aby dospělí, kteří dítě obklopují, pochopili, proč se dítě takto chová a dokázali intervencí vytvářet pro dítě přiměřenější vnější podmínky (např. úprava prostředí, využití strukturalizace, vizualizace a motivace) a klást na něj v oblasti sociálního chování takové požadavky, které je dítě schopné zvládnout nebo se jim naučit.

Literatura:

BĚLOHLÁVKOVÁ, L.: Rozvoj sociálních dovedností. Praha: PASPARTA, 2013. ISBN 978-80-87690-05-5
ČADILOVÁ, V.; ŽAMPACHOVÁ, Z.: Rozvoj sociálních dovedností u dětí s autismem. Praha: PASPARTA, 2013. ISBN 978-80-905576-2-8
ČADILOVÁ, V.; ŽAMPACHOVÁ, Z.: Strukturované učení. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-475-5
PATRICK, N. J.: Rozvíjení sociálních dovedností lidí s poruchami autistického spektra. Praha, Portál 2011. ISBN 978-80-7367-867-8