Princip individualizace a diferenciace ve vzdělávání žáků s LMP

   Současná inkluzivní škola se odklání od školy receptivní, verbální a paměťově založené, tato orientace totiž snižuje možnosti individualizace a diferenciace. Pokud hovoříme o diferencovaném vyučovaní, máme na mysli vyučování, při kterém přizpůsobujeme obsah, metody, formy vzdělávání a řízení výchovně-vzdělávacího procesu skupinám žáků anebo jednotlivcovi tak, aby byl vyučovací proces co nejefektivnější. Smyslem diferenciace je řídit vyučovací proces tak, aby odpovídal každému žákovi. Schopní a nadaní žáci při takovémto vyučování plně využívají svoje schopnosti. Průměrným a žákům s LMP umožňuje zvládnutí učiva. Správně uplatňovaná diferenciace podporuje aktivitu žáka s LMP ve vyučovacím procesu a přispívá k jeho efektivnosti. Diferenciace vnitřní znamená, že v rámci vyučovací hodiny se obsah učiva, metody a formy práce učitele přizpůsobují rozdílné úrovni žáků.

V diferencovaném vyučování si učitel klade otázky:

• Jaký cíl stanovit směrem k žákovi?
• Jaké úkoly a jaké množství žák zvládne?
• Kolik podpory potřebuje, aby ho vyučování motivovalo?
• Se kterými pomůckami může žák dobře pracovat?
• Co je to za žáka, co je pro něho důležité, co je schopen vykonat, jaké vynaložené úsilí je smysluplné, kde jsou jeho hranice?
• Kde žák potřebuje podporu a pomoc?

   Diferenciace vybízí učitele, aby si uvědomili, že třída by měla být místem, kde se učitelé každý den snaží o co nejlepší osvojení učiva. Žáci s LMP by zpravidla neměli pracovat na úkolech zadaných od učitele sami, potřebují podporu např. asistenta, spolužáka, zatímco ostatní žáci pracují společně na úkolu, který si sami vybrali.
Př.: rozdělení třídy na dvě skupiny – pokročilejší, méně pokročilí, obtížnější učivo pro jednu skupinu žáků, méně obtížné pro druhou, individuální plány pro žáky, specifické úkoly pro žáky zaměřené na jejich schopnosti a zájmy atp. (Vališová, A., Kasíková, H. 2011).

Formy diferenciace ve vyučování žáků s LMP

• diferenciace v podpoře učení, 
• v úrovni požadavků, v počtu úkolů, 
• v dimenzování času za použití ICT, 
• diferencování ve flexibilních skupinách,
• diferencování podle zájmů, aby se pozitivně ovlivnila školní motivace žáka.

Nezanedbatelný v procesu diferenciace je tvořivý přístup učitele. K dosažení optimálních výsledků může napomoci:

• typ úkolu (množství, obsah úkolu), různé zdroje k učení (různorodé texty, PC učební programy aj.),
• času určený ke splnění úkolu,
• způsob vedení výuky (propojení se stylem učení žáka – např. vizuálním, auditivním, kinestetickým, využití kooperativních strategií),
• personální organizace (týmová výuka učitelů, pomoc asistentů),
• různorodá zpětná vazba pro žáky.

Vališová, A., Kasíková, H. a kol. (2007). Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 402 s.