Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Základní informace o specifických poruchách učení

od Průvodce upraveným RVP ZV

                                                                                                                                                                                               
Doporučení, inspirace a náměty
                                                                                                                                                                                               

Specifické poruchy učení, které v současnosti v některých zemích trápí až kolem 5-10 % obyvatel, nejsou žádnou novinkou posledních let. Není pravdou, že se o nich nikdy nehovořilo. Naopak můžeme tvrdit, že jejich přítomnost byla lidem známa s určitou nadsázkou téměř od starověku.

Pravdou ale je, že již Jan Amos Komenský osvíceně upozorňoval na potřebu naučit děti, řečeno dnešní terminologií, se speciálními vzdělávacími potřebami nezbytným dovednostem trivia.

Považuji za nezbytné si připomenout, že specifické vývojové poruchy učení v celém svém spektru byly objeveny až na přelomu 19. a 20. století, do té doby si jich jako příznaků určité choroby začali všímat u svých pacientů především lékaři. Od 50. let 19. stol. se stávají aktuálním sociálním problémem. Proč? Protože v dnešní době stále více stoupají nároky na vzdělávání, a proto má i problematika poruch učení větší význam než kdykoli dříve. Neumět číst, psát, počítat, zvládnout cizí jazyk – to všechno znamená mít uzavřenou cestu k získávání relevantních informací, které neustále potřebujeme zpracovávat tak, abychom si udrželi v sociálním kontextu ostatních lidí pomyslnou výši žebříčku úspěšnosti, dobře zvládli školní edukaci, profesní přípravu, získali dobrou práci aj.

Dnes tedy považujeme specifické poruchy učení možná až za jakýsi druh civilizační choroby. Víme, že s největší pravděpodobností jsou způsobeny drobnými poškozeními centrální nervové soustavy a úzce souvisí s oslabeními jazykových a řečových dovedností konkrétního člověka.

SPU jsou vrozené, mohou být způsobeny dědičností a rozhodně jsou celoživotní záležitostí. Není možné, že by na určitém stupni vývoje najednou „zmizely“ (jejich projevy se však mohou samozřejmě v průběhu života zmírňovat, nebo naopak zvýrazňovat).

Řadíme mezi ně:

a) dyslexii = specifická vývojová porucha čtení, která může postihovat rychlost čtení, správnost, porozumění čtenému textu; Určitý počet žáků vždy potřebuje, aby mu byla věnována větší péče při nácviku čtení bez ohledu na to, jakou metodou se učí číst. V ČR se užívá především genetická a analyticko-syntetická metoda, částečně metoda splývavého čtení. Má-li dítě výrazně oslabené sluchové rozlišování včetně auditivní paměti a pozornosti, je pro něj vhodnější výuka prostřednictvím metody analyticko-syntetické[1];

b) dysortografii = specifická vývojová porucha pravopisu se projevuje tzv. specifickými dysortografickými chybami, negativně ovlivňuje i proces aplikování mluvnického učiva, především nasedá-li podklad obtíží dítěte na oslabenou fonemicko-fonoligickou a morfologicko-syntaktickou jazykovou rovinu. V českém jazyce negativní roli sehrává i vizuální deficit;

c) dysgrafii = porucha psaní a grafického projevu postihuje úpravu písemného projevu, osvojování jednotlivých písmen a integraci spojení hláska – písmeno. Písmo žáka s dysgrafií je neúhledné, jeho linie kostrbaté, vše je obtížně čitelné, což plyne z deficitů poznávacích funkcí, jako jsou zraková paměť, výbavnost tvaru písmena, prostorová orientace na řádku a na stránce, zraková analýza a syntéza, narušený proces automatizace, aj. Písemný proces bývá pomalý ve srovnání s vrstevníky a neodpovídá kognitivním schopnostem žáka. Vyžaduje od něj neúměrné množství energie, což se může negativně projevit i v obsahu psaného textu. U nejtěžších forem dysgrafie se žák v podstatě není schopen minimálně psacím písmem naučit psát vůbec a je potřeba místo reedukace nastavit vhodné kompenzační techniky vedoucí k minimalizaci jeho obtíží.

d) dyskalkulii = porucha počítání, matematických schopností. Znesnadňuje provádění operací s čísly, matematické představy, prostorové představy při práci s čísly i při geometrii, Jelikož oblast matematiky je široká, dělíme dyskalkulii podle oblastí, v nichž se porucha nejvíce manifestuje. Máme tedy 6 typů dyskalkulie: praktognostickou, verbální, lexickou, grafickou, operacionální a   ideognostickou. Zejména v zahraniční literatuře bývají zmiňovány deficity v matematických dovednostech. Za nejčastější problém svědčící o přítomnosti dyskalkulie považují zahraniční autoři např. skutečnost, že vypočítaný výsledek zadaného příkladu při dobře zvoleném postupu řešení je nesmyslný (například pokud jedinci vyjde, že deset procent z osmdesáti je třicet).

V České republice k nim přidáváme:

e) dyspraxii – porucha schopnosti vykonávat manuální a složité úkony,

f) dyspinxii – porucha výtvarných schopností,

g) dysmúzii – porucha hudebních schopností.

Při osvojování dovedností číst, psát a počítat se poruchy učení projevují nejvýrazněji, lze je však sledovat i v mnoha dalších dovednostech a schopnostech, kterými jsou například:

  • poruchy soustředění, které se projevují krátkodobým soustředěním, horším soustředěním při klimatických změnách, při oslabení organismu či při zvýšeném psychickém vypětí,
  • poruchy pravolevé a prostorové orientace způsobující záměny pravé i levé strany na sobě i v prostoru, potíže při orientaci v sešitě, knize, na lavici, v místnosti i budově,
  • poruchy sluchového vnímání, vnímání a reprodukce rytmu (těmito poruchami nemyslíme sluchové vady ve smyslu nedoslýchavosti různého stupně, ale schopnost rozlišovat jemné přírodní zvuky i elementy lidské řeči),
  • poruchy zrakového vnímání, kterými podobně jako u poruch sluchového vnímání nerozumíme poruchy zrakové ostrosti, ale schopnost rozlišovat jednotlivé detaily vnímaných tvarů, zvládat oční pohyby při čtení,
  • poruchy řeči, které chápeme jako poruchy porozumění řeči, vyjadřování a výslovnosti,
  • poruchy jemné a hrubé motoriky projevující se nejen hůře koordinovanými pohyby těla, rukou, prstů, ale i očními pohyby např. při čtení,
  • poruchy chování, vznikající jako následek poruch učení, projevují se upozorňováním na sebe, „šaškováním“, časté jsou neurotické projevy, strach, napětí.

Uvedený výčet projevů jedince s různým druhem SPU není sice vyčerpávající, ale jako ukázka obtíží jedinců s danou diagnózou by mohl stačit.

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 jsou do skupiny poruch učení zahrnuty specifické poruchy učení (SPU) a poruchy učení na bázi specifické poruchy chování (hyperkinetický syndrom, ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou).

S vymezením SPU se setkáváme v definicích. V současné době existuje mnoho nejednotných definičních vymezení. Dosud nejpoužívanější předložila v roce 2002 Mezinárodní dyslektická asociace (International Dyslexia Association, IDA), zabývá se pojmem dyslexie:Dyslexie je specifická porucha učení neurologického původu. Je charakterizovaná obtížemi v přesném a/nebo plynulém rozpoznávání slov a dále problémy s hláskováním a narušením schopnosti porozumění. Tyto problémy obvykle vznikají v důsledku deficitu ve fonologické složce jazyka, který není očekávaný vzhledem k dalším kognitivním schopnostem jedince a zároveň vzhledem k efektivnímu způsobu vyučování. Sekundární následky mohou zahrnovat problémy v porozumění čtenému textu a dále mohou redukovat zkušenosti se čtením, což může vést k menší slovní zásobě a k nižším znalostem.“(International Dyslexia Association, 2002).

Oproti tomu Britská dyslektická společnost pracuje s termínem „specifické poruchy učení“ a dyslexii zahrnuje jako jednu z nich. Pro její velkou obsahovou obsáhlost jí uvádím pouze část: „Specifické poruchy učení (SPU) ovlivňují způsob, jakým zpracováváme a osvojujeme si informace. Příčiny SPU jsou neurologické, nikoli psychické, a mohou být ovlivněny genetickým zatížením v rodině a jsou nezávislé na úrovni inteligence. Mají zásadní vliv na vzdělávání, učení a osvojení dovedností číst a psát. Zahrnují širokou škálu obtíží, mezi které nejčastěji patří dyslexie, dyspraxie/DCD, dyskalkulie, ADD/ADHD. Obecně může být stanovena diagnóza SPU v případě, že je zřejmý značný rozdíl mezi věkem žáka a jeho aktuální úrovní schopností či existuje významný rozdíl mezi jeho aktuálním výkonem a inteligencí...“



[1] MICHALOVÁ, Z. (2016) 

Pohled byl zobrazen 3460x od 28 březen 2017 do 22 leden 2021