7 Reflexe výuky českého znakového jazyka na základních školách pro žáky se sluchovým postižením v České republice
Pavlína Marešová, Jitka Motejzíková

V následující kapitole nahlédneme do většiny základních škol zřízených podle § 16 odst. 9 školského zákona pro žáky se sluchovým postižením v České republice (dále jen školy pro žáky se SP) se záměrem získat představu o tom, jakým způsobem je tu řešena výuka ČZJ u žáků, pro které je ČZJ prvním jazykem. Ve druhé části kapitoly se seznámíme s dílčími výsledky minivýzkumu zabývajícího se zkušenostmi pedagogů, kteří ČZJ na školách pro žáky se SP vyučují. Vzhledem k omezenému rozsahu kapitoly se zaměříme především na reflexi problémů, se kterými se ve výuce setkávají, pokusíme se identifikovat jejich příčinu a nabídnout návrhy jejich řešení.

V současné době (červen 2019) je na území České republiky celkem 11 základních škol, které se profilují jako školy pro žáky se SP (v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Kyjově, Olomouci, Ostravě, Plzni, Praze – 3 školy – a ve Valašském Meziříčí). Oslovili jsme ředitele všech 11 škol a požádali je o zaslání školního vzdělávacího programu (ŠVP) a také základních informací týkajících se předmětu ČZJ, jeho začlenění do ŠVP, časové dotace aj. Současně proběhlo také 5 rozhovorů s pedagogickými pracovníky (učiteli a asistenty pedagoga), kteří na školách vyučují nebo vyučovali předmět ČZJ.

7.1 Postavení předmětu ČZJ v ŠVP jednotlivých škol

Data jsou získaná od ředitelů škol či jejich zástupců a/nebo ze ŠVP. Jsou doplněna informacemi z rozhovorů s neslyšícími pedagogy.

Celkem se nám podařilo získat informace z 10 škol. Tři školy ve výuce ČZJ nevyužívají (Praha – Ječná, Kyjov, Ostrava), předmět ČZJ tedy v ŠVP nemají. Následující shrnutí informací se proto týká zbývajících sedmi škol (Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Praha – Holečkova, Praha – Výmolova a Valašské Meziříčí). Informace z uvedených škol uvádíme anonymně, bez označení příslušnosti k dané škole. (Více informací zde.)

Existují různé možnosti, jak začlenit předmět ČZJ do výuky, potažmo do ŠVP (srov. kap. 1, odd. 1.2). Pokud shrneme data získaná od ředitelů škol či z dostupných ŠVP, zjistíme, že v šesti školách je předmět ČZJ vyučován po celou dobu školní docházky (v jedné škole se ČZJ vyučuje mimo povinné předměty, není tedy součástí ŠVP; z dalšího shrnutí informací tedy tuto školu vyjímáme, protože o předmětu nemáme požadované informace).

Pouze v jedné škole ze šesti je ČZJ vyučován jako samostatný předmět po celou dobu školní docházky a má i vlastní hodnocení. V pěti školách je předmět ČZJ integrován do jiného předmětu, nejčastěji do předmětu český jazyk (další názvy: český a znakový jazyk, český jazyk a český znakový jazyk) či speciálně-logopedická péče. Výjimku tu tvoří dvě školy. První z nich má kromě uvedeného integrovaného předmětu od 8. do 10. třídy ještě tzv. cvičení z ČZJ (s dotací 2 hodiny týdně a se samostatným hodnocením). Druhá škola podle ŠVP předmět ČZJ vyučuje samostatně od 2. stupně, známka z něj je však součástí českého jazyka (není tedy zcela jasné, jak výuka vypadá v praxi). Téma hodnocení zde zdůrazňujeme proto, že jde o další důležité téma. Až na dvě uvedené výjimky není předmět ČZJ klasifikován samostatně, jeho hodnocení je součástí českého jazyka nebo se předmět neklasifikuje vůbec. (Více informací zde.)

Ve třech případech má ČZJ pevnou dotaci 1 hodiny týdně. V jednom případě má škola situaci ošetřenou tím, že je v rámci celkové hodinové dotace pro jazyky stanovený minimální počet hodin pro výuku ČZJ a také pro český jazyk (pro ČZJ je minimum 1 hodina a maximum 4 hodiny týdně – jde o školu se samostatnou výukou ČZJ). Ve dvou případech není časová dotace pro výuku ČZJ uvedena, protože je stanovena pro celý předmět, v rámci kterého výuka probíhá.

V případě, že není určena pevná časová dotace jazyků, se poměr hodin využitých pro ČZJ a český jazyk odvíjí především od aktuální situace složení žáků ve třídě, jejich komunikačních potřeb, úrovně komunikačních dovedností a podle typu sluchového postižení. Toto řešení může být přínosné vzhledem k individuálním potřebám žáků. Pokud však není po analýze aktuální situace stanoveno pevné časové vymezení předmětu ČZJ, hrozí, že pedagogové nebudou mít vytvořený (pravidelný a pevně daný) prostor ČZJ systematicky budovat a rozvíjet.

Vyjdeme-li z těchto informací, zdá se, že předmět ČZJ – v případě, že jde o předmět integrovaný – nemá ve vyučování vždy jasně vymezenou pozici. V případě, že je předmět integrovaný do předmětu český jazyk (popř. do předmětu s jiným názvem – viz výše), může také dojít k mísení obou jazyků, českého jazyka i ČZJ. Že k tomu v praxi dochází, potvrzují někteří neslyšící učitelé v rozhovorech.

Srovnání obsahu ŠVP z pěti škol, které jsme měli k dispozici, ukazuje, že se v jednotlivých dokumentech liší, někdy i výrazně, množství a úroveň znalostí z ČZJ, které by měli žáci získat. To ovšem vyplývá ze situace, kdy neexistuje žádný materiál, který by stanovil obsah i rozsah znalostí a kompetencí, které by měl žák v daném předmětu v příslušných časových obdobích v rámci základní školní docházky umět (1.−3. třída, 4.–5. třída, 6.–9. třída dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání).

Na základě dostupných informací ze šesti škol je zřejmé, že ČZJ na školách vyučují neslyšící učitelé či asistenti pedagoga. Jejich počet se na školách pohybuje od jednoho do čtyř vyučujících. (Více informací zde.)

7.2 Zkušenosti s výukou ČZJ – reflexe pedagogů

Data jsou získaná z 5 rozhovorů s neslyšícími pedagogy vyučujícími ČZJ na 4 školách pro žáky se SP. Informace jsou z důvodu zachování anonymity uvedeny bez označení příslušnosti pedagogů ke konkrétní škole.

7.2.1 Osobní údaje

Čtyři z pěti dotázaných pedagogů, kteří vyučují ČZJ, uvedli, že ČZJ je jejich prvním jazykem. U jednoho dotazovaného odpověď nebyla uvedena. Všichni dotazovaní respondenti mají vysokoškolské vzdělání – tři mají bakalářský titul, jeden magisterský, jeden své vzdělání nespecifikoval. Dotazovaní pedagogové mají různě dlouhou praxi ve výuce předmětu ČZJ. Délka jejich praxe je 8 let, 5 let, 3–4 roky a 3 roky (jeden respondent délku své praxe ve výuce ČZJ neuvedl).

7.2.2 Problémy ve výuce

Dotazovaní učitelé uvedli různé spektrum problémů vyskytujících se při výuce ČZJ. Obecně jim velmi chybí vzdělání týkající se výuky ČZJ, inspirace, metody, jak ČZJ vyučovat, a to už na úrovni mateřské školy. Pracují pouze se svými znalostmi a zkušenostmi a nejsou si vždy jistí, co a jak mají vyučovat a v jakém pořadí a které informace jsou ve výuce předmětu podstatné a které okrajové.

Souvisejícím problémem je nedostatek vhodných materiálů k výuce. Učitelé musí vkládat velké množství času a energie do vytváření vlastních materiálů nebo hledání materiálů vhodných pro výuku.

Velkým problémem je také heterogenita žáků ve třídách. Žáci několika ročníků jsou vzhledem k nízkému počtu žáků na školách pro žáky se SP často sdružováni do jedné třídy. Většinou jsou tedy skupiny smíšené jak věkově, tak i co se týče typu jejich sluchové (nebo i přidružené) vady i – což je hlavní – jejich jazykové úrovně. Organizace výuky je pro jednoho pedagoga ve třídě velmi náročná, snižuje se tím možnost individuálně se žákům věnovat.

V současné době obecně roste na školách pro SP počet žáků s kombinovanými vadami, kteří vyžadují jiný přístup, např. práce s žáky s poruchou autistického spektra či s žáky s mentálním postižením je komplikovaná, žáci postupují ve výuce velmi pomalu.

V některých případech dochází k situaci, kdy se žákům v jednotlivých ročnících střídají vyučující a každý z nich k předmětu přistupuje jinak. Stává se, že každý pedagog používá jinou slovní zásobu. Někteří pedagogičtí pracovníci také nemají dostatečné vzdělání. Materiály různých pedagogů tedy mohou obsahovat nepřesné nebo chybné informace nebo různé varianty znaků, a žáci pak mohou mít v učivu zmatek.

V jednom případě byla zmíněna i zkušenost s nízkou jazykovou vybaveností v ČZJ u žáků prvních tříd, tedy s nedostatečným jazykovým vzděláním na úrovni mateřské školy. Učitelé pak musí budovat jazykové vzdělání od úplných základů (více informací o předškolním vzdělávání viz kap. 3, odd. 3.2).

Dalším z témat, která učitelé řeší, je pasivita žáků a jejich malá motivovanost, která může mít různé příčiny, např. střídání učitelů ve výuce či fakt, že žáci nejsou z předmětu hodnoceni, a v některých případech i absence podpory žáků ze strany jejich slyšících rodičů.

7.3 Možnosti řešení

Nejen z informací prezentovaných v této kapitole, ale i z dalších vyplývá, že pedagogové (a vedení škol) se potýkají s problémy, které vyplývají z velké části z nedostatečné legislativní, metodické a materiálové podpory pro zajištění výuky předmětu ČZJ (srov. např. kap. 1, odd. 1.2, či kap. 4, odd. 4.1). Jaká podpora by byla potřeba?

• Závazný dokument, který by stanovil obsah i rozsah znalostí a kompetencí, které by měl žák v ČZJ získat v předškolním, základním i vzdělávání, tím by se předešlo velkým rozdílům v náplni obsahu předmětu ČZJ v ŠVP jednotlivých škol (více informací o předškolním vzdělávání viz kap. 3, odd. 3.2; návrh obsahu předmětu ČZJ v základním vzdělávání lze nalézt  v kap. 5).

• Metodika, podle které by měl být vytvořen ŠVP pro předmět ČZJ.

• Pro zajištění kvalitní výuky ČZJ se přikláníme k variantě vymezit předmět ČZJ jako samostatný předmět v rámci ŠVP. V případě, že by šlo o předmět integrovaný, měla by výuka ČZJ vykazovat znaky samostatného předmětu, tj. mít rovnoprávné postavení s výukou jiných předmětů, být oddělená od výuky českého jazyka, aby nedocházelo k mísení obou jazyků. Předmět musí mít jasně určenou náplň pro všechny ročníky (ŠVP), po analýze aktuálních jazykových a komunikačních potřeb žáků ve třídě také pevně stanovenou hodinovou dotaci a vymezený (ideálně samostatný) způsob hodnocení žáků v předmětu;

• Metodika výuky předmětu ČZJ – požadovaný materiál by měl pokrývat všechna vyučovaná témata a to, jak jednotlivá témata či jazykové jevy vyučovat (v případě, kdy se střídají učitelé nebo nastupuje začínající učitel, by jim byl takový materiál oporou).
• Dostatek vhodných didaktických materiálů, které lze využít ve výuce ČZJ (dostupné materiály vhodné do výuky lze nalézt v kap. 8).

• Aprobace pro výuku ČZJ na vysoké škole, v rámci které by se budoucí učitel nejen zdokonalil v oblasti praktického užití ČZJ, ale zejména by zde získal informace o jeho struktuře a fungování a učil by se i metodice jeho výuky (lingvodidaktika). Aprobaci by případně mohl suplovat certifikovaný kurz, jehož absolvování by účastníky opravňovalo k samostatné výuce předmětu ČZJ.

• Ideální by také byla možnost rozdělit žáky ve výuce ČZJ nikoliv podle věku, ale zejména podle úrovně jejich jazykových znalostí.

Závěr

V této kapitole nabízíme nástin toho, jak vypadá výuka ČZJ na základních školách pro žáky se SP v České republice. Shrneme-li dostupné informace, je patrné, že předmět ČZJ je v různé podobě ukotven v ŠVP zhruba poloviny škol pro žáky se SP a že je vyučován po celou dobu školní docházky. Pozitivní zprávou je, že předmět vyučují vesměs neslyšící pedagogové či jsou ve třídě přítomni asistenti pedagoga. Jsme si vědomi toho, že uvedená data nepodávají kompletní obraz o celkové situaci. Ukazují však, s jakými problémy se školy (vedení a pedagogové) ve výuce ČZJ aktuálně potýkají a co je potřeba k tomu, aby bylo možné tyto problémy řešit.