1 Český znakový jazyk ve vzdělávání neslyšících žáků: koncepční východiska, legislativní rámec
Andrea Hudáková

Cílem této kapitoly je představit koncepční východiska celé publikace a zasadit je do současného legislativního prostředí v České republice. Pokud uvažujeme o ČZJ a jeho roli ve vzdělávání neslyšících dětí, velmi často se uchylujeme k jeho vnímání jako komunikačního nástroje či prostředku, díky němuž spolu při vzdělávání komunikujeme. Jinými slovy chápeme jej jako jazyk vyučovací. Pokud se má však dítě tímto jazykem smysluplně vzdělávat, musí být schopno v něm efektivně komunikovat, tzn. užívat jej vysoce účelně, přiměřeně komunikačním situacím, partnerům a tématům a v souladu se svými komunikačními záměry. Proto je nutné, aby byly děti – uživatelé ČZJ tomuto jazyku také záměrně a systematicky vyučovány, tzn. aby byly cíleně seznamovány s jeho strukturou a pravidly užívání, ale i s literárními díly s ním svázanými, souhrnně řečeno, aby byl ČZJ i jazykem vyučovaným.

Tématem této publikace, jež myšlenkově a postojově vychází z koncepčního rámce představeného v textu Jazykové vzdělávání dětí a žáků se sluchovým postižením: Koncepce (Hudáková, 2018), na který čtenáře odkazujeme, je právě ČZJ jako jazyk vyučovaný, okrajově pak jako jazyk vyučovací.

1.1 ČZJ a jeho místo ve vzdělávání neslyšících žáků

Neslyšící žáci mohou u nás v současnosti navštěvovat školy hlavního vzdělávacího proudu nebo školy zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona, a to školy zřízené za účelem vzdělávání neslyšících dětí i školy zřízené za účelem vzdělávání dětí s jinými speciálními vzdělávacími potřebami, nikoli dětí neslyšících (školský zákon).

Při definování role a postavení ČZJ ve škole při vzdělávání konkrétních neslyšících žáků vycházíme zejm. ze znění školského zákona, § 16 odst. 7, a vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, v aktuálním znění, § 6 a 7, podle nichž: „(1) Pro žáka, u něhož je potřebné při vzdělávání užívat jiný komunikační systém než mluvenou řeč, zajišťuje škola vzdělávání v komunikačním systému, který odpovídá jeho potřebám, přednostně v tom, jehož užívání žák preferuje. (2) Žákům, kteří jsou vzděláváni v českém znakovém jazyce, poskytuje škola souběžně vzdělávání v psaném českém jazyce; při jeho výuce se používají metody používané při výuce českého jazyka jako jazyka cizího. (3) Výstupy z naukových předmětů jsou u žáků, kteří jsou vzděláváni v českém znakovém jazyce, stanovovány v českém znakovém jazyce a v psané češtině.
(4) Upřednostňuje-li žák při komunikaci český znakový jazyk a je-li vzděláván ve škole, třídě či studijní skupině, kde český znakový jazyk není komunikačním systémem všech účastníků vzdělávacího procesu, poskytuje mu škola vzdělávání s využitím tlumočníka českého znakového jazyka.“

Z těchto ustanovení implicitně vyplývá, že neslyšící žáci (resp. žáci se sluchovým postižením, SP) se v našem vzdělávacím systému dělí na dvě skupiny:

a) na žáky preferující v komunikaci face-to-face mluvenou či psanou češtinu (nebo komunikační systémy z ní vycházející, viz zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči, ve znění zákona č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob) (skupina 2b, srov. Úvod) a

b) na žáky preferující v komunikaci face-to-face ČZJ (nebo komunikační systémy z něj vycházející, viz zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči, ve znění zákona č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob) (skupina 1 a 2a, srov. Úvod).

Je-li primárním vyučovacím jazykem žáka ČZJ, je nasnadě, že mu škola musí cíleně poskytnout výuku tohoto jazyka, jinak by v něm nemohla být realizována plnohodnotná výuka v rozsahu, jejž platná legislativa stanovuje. To v praxi znamená, že každá škola je povinna zajistit podmínky maximálně podporující rozvoj osobního potenciálu žáků, včetně výuky ČZJ a (psané) češtiny (k tomu podrobně Cíchová Hronová – Zbořilová, 2018) a výuky v ČZJ a v (psané) češtině (srov. Komorná, 2018). Takové podmínky jako optimální pro vzdělávání žáka jsou pak součástí doporučení školského poradenského zařízení (srov. zejm. vyhlášku č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, v aktuálním znění a vyhlášku č. 27/2016 Sb.).

1.2 ČZJ a jeho místo ve škole

Aby škola mohla těmto svým povinnostem zodpovědně dostát, využívá možností, jež jí poskytuje systém školních vzdělávacích programů a škály podpůrných opatření (srov. podrobně Hudáková, 2018, v opoře o školský zákon a vyhlášku č. 27/2016 Sb.).

Ve školách specializovaných na vzdělávání neslyšících žáků – uživatelů ČZJ bývá primárním nástrojem k zajištění výuky ČZJ školní vzdělávací program (ŠVP). V něm lze tuto výuku realizovat různými způsoby (často s využitím tzv. disponibilní časové dotace). Zmiňme například samostatný předmět, součást jiného předmětu, předmět speciálně pedagogické péče, popř. povinně volitelný předmět či volitelný předmět (podrobně Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, RVP ZV, zejm. kap. 8, a Manuál pro tvorbu ŠVP). (Více informací zde.)

V ostatních školách bývá pak tato výuka realizována zejm. v rámci podpůrných opatření jednotlivých žáků, především individuálního vzdělávacího plánu (IVP), jehož součástí mohou být i předměty speciálně pedagogické péče či pedagogické intervence (NÚV. KIPR. Dotazy na školy a ŠPZ).

Jak výuku prakticky realizovat v situaci, kdy složení a počet žáků školy neumožňuje klasickou výuku ve třídách tvořených žáky stejného věku/ročníku a obdobných jazykových kompetencí a vzdělávacích potřeb, nebo když je dokonce v celé škole jen jeden žák – uživatel ČZJ? Organizační možnosti jsou v našich podmínkách široké, počínaje dělením tříd/ročníků na určité předměty/hodiny nebo sdružováním žáků různých tříd, věku a ročníků dle zvolených kritérií na určité předměty/hodiny přes aktivní zapojení dalších pedagogů (např. školních speciálních pedagogů, asistentů pedagoga či úzce specializovaných pedagogů, již svou pedagogickou činnost vykonávají dle domluveného rozpisu a na základě více pracovních smluv v několika školách) až po využívání moderních technologií umožňujících např. výuku na dálku ve virtuální třídě tvořené žáky škol fyzicky od sebe vzdálených třeba i stovky kilometrů. Různá řešení lze mezi sebou kombinovat a propojovat, takže lze téměř vždy dojít k řešení co nejvhodnějšímu pro danou situaci, školu a žáka/y.

Takovýto režim, kdy se téměř každý žák vzdělává podle svého rozvrhu vyplývajícího z jeho zařazení do různých vzdělávacích skupin (popř. individuálního vzdělávání) v různých vzdělávacích předmětech, je manažersky velmi náročný. Využití organizačních možností stojí kromě kreativního přístupu vedení školy na důsledné spolupráci školy (resp. školního poradenského pracoviště a jednotlivých pedagogů) a školského poradenského zařízení (speciálně pedagogického centra, pedagogicko-psychologické poradny) a zejména na funkční týmové kooperaci uvnitř školy. Jeden samotný pedagog nezmůže nic. Vzdělávání nikdy není „sólová disciplína“. A u vzdělávání žáků – uživatelů ČZJ to platí dvojnásob.

Bez ohledu na to, jak je výuka ČZJ zajištěna formálně a organizačně, zásadní je její pojetí. Je-li ČZJ pro žáky jazykem prvním, měla by jeho koncepce přibližně korespondovat s obsahy a cíli běžnými pro školní výuku mateřského jazyka. Ačkoli ČZJ nemá psanou podobu, lze v něm např. pracovně vymezit složku jazykovou (včetně užívání náležité terminologie a metajazyka), složku literární a složku komunikační (obě s odkazy na zvyklosti a kulturní dědictví komunity Neslyšících u nás a ve světě) (srov. RVP ZV; Petráňová, 2011; Karolová, 2011; Kučera, 2016). Můžeme ale zvolit i členění kompetencí užívané pro cizí jazyky, např. v rámci CEFR (srov. kap. 2), nebo zvolit pojetí zcela jiné (viz kap. 5).

Snažíme-li se o moderní a efektivní výuku ČZJ, nesmíme opomenout úlohu pedagoga. Současné trendy se přiklánějí k neslyšícím pedagogům. To je však jen jedno ze zásadních kritérií. Stejně důležité je osobní nastavení a kvalitní pedagogické, lingvistické a lingvodidaktické vzdělání (zdaleka ne každý rodilý mluvčí češtiny může vyučovat český jazyk, naprosto stejné je to s vyučováním ČZJ; více viz kap. 4, odd. 4.4).

Vyučující ČZJ musí samozřejmě také splňovat nároky kladené na pedagogy zákonem o pedagogických pracovnících. Učitelé MŠ, prvního i druhého stupně ZŠ a učitelé SŠ, kteří působí „ve třídě nebo škole zřízené pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami“, se musejí prokázat kvalifikací ve dvou oblastech: pro výuku v odpovídajícím stupni (a příp. oboru či specializaci) vzdělávání a zároveň speciálně pedagogickým vzděláním (zákon o pedagogických pracovnících). Splnit zároveň všechny tyto podmínky je v současnosti téměř nemožné, protože žádná vysoká škola nenabízí vzdělávací program, jehož profil absolventa by naplňoval všechna požadovaná kritéria (srov. kap. 4, odd. 4.1, a kap. 7, odd. 7.3). V tuto chvíli (tj. v létě 2019) probíhají jednání o dílčích změnách směřujících k jistému „rozvolnění kvalifikačních nároků na pedagogy“ (zákon o pedagogických pracovnících v návrhu novely z r. 2019). Je možné, že tyto změny se v důsledku dotknou i kvalifikace pedagogů zajišťujících výuku ČZJ.

 Závěr

Žáci – uživatelé ČZJ se mohou vzdělávat ve stovkách škol v České republice. Některé mají s výukou ČZJ bohaté, dlouholeté zkušenosti, jiné se s ní dosud setkaly pouze letmo a pro mnohé se jedná o zcela novou záležitost. Věříme, že předkládaná publikace může být v této oblasti užitečnou metodickou oporou pro pedagogy, vedení škol, pracovníky školních poradenských pracovišť a školských poradenských zařízení a koneckonců pro širokou odbornou a rodičovskou veřejnost.