Specifika práce s dětmi se sluchovým postižením

Specifika komunikace s dětmi s lehčím stupněm postižení
Do této skupiny zařadíme ty děti se zrakovým postižením, které jsou schopny užívat ke komunikaci zrak.
Komunikace verbální – je velmi důležitým doplňkem vnímání zrakem. Cíleně je třeba dětem rozšiřovat slovní zásobu, vysvětlovat neznámé pojmy, popisovat realitu. Řeč není v tomto případě pouze komunikačním prostředkem, ale stává se důležitým prostředkem poznávání. Doplňuje a opravuje nedostatečné a nepřesné vjemy zrakové. Je třeba si uvědomit, že zrakové vjemy u dětí, které se se zrakovou vadou narodily, jsou nepřesné, zkreslené, aniž to sám jedinec se zrakovým postižením vnímá. Děti vidí, ale nevědí, co přesně mají vidět. Nemá proto význam otázka: „vidíš to?“ např. při pozorování koně v ohradě, nápisu na domě, tvaru střechy atd. Podobná pozorování vždy doplňujeme slovním popisem, případně prohlídkou obrázku, modelu aj., nejlépe s možností zapojit do pozorování i hmat. Nejedná-li se o jedince se souběžným postižením více vadami, bývají expresivní a receptivní schopnosti jedince s postižením zraku na běžné, případně vyšší úrovni. Nijak nápadně jiné nebývá ani porozumění abstraktním pojmům.
Komunikace neverbální – je u dětí se zrakovým postižením v některých složkách výrazně omezena, jiné složky nabývají proti intaktním důležitého významu.
Při využívání mimiky a gestiky je hlavním zdrojem informací zrak. V případě omezeného zraku je omezen přenos informací pomocí mimiky i gestiky. Tento fakt má několik specifických dopadů na komunikaci dětí se zrakovým postižením.

a) Dítě se nenaučí nápodobou mimická gesta využívat, jeho obličej je „bez výrazu“.
b) Gesta vidícího dítěte může vidět nepřesně, může docházet k neporozumění.
c) Při komunikaci s vidícím dítětem může dojít k nepochopení v sociální interakci

Haptika (vnímání hmatem) je důležitým doplňkem při poznávání, může být důležitým doplňkem i při komunikaci. Při komunikaci v mateřské škole je vhodné haptickými prostředky (položit ruku na rameno, uchopit za ruku apod.) doplnit otázku nebo příkaz (verbální komunikace). Dítě se zrakovým postižením nemusí „hádat“, zda otázka byla určena jemu, či někomu jinému ve skupině.
 
Specifika komunikace se žáky s těžším stupněm postižení
Do této skupiny osob řadíme žáky, kteří zrak k získávání informací a komunikaci nemohou využívat nebo ho využívají minimálně (nevidomí, prakticky nevidomí, osoby s těžce slabým zrakem).
Komunikace verbální – Řeč a jazyk je základním prostředkem komunikace. Při chybějícím zraku nahrazuje verbální komunikace učení nápodobou (sociální kontakt, pohybové dovednosti, sociální chování). Verbální komunikace je u dětí s těžkým zrakovým postižením důležitou pomůckou i při orientaci v neznámém prostředí. Verbálně předávané informace přispívají k správnému psychomotorickému rozvoji dítěte a musí do jisté míry nahradit smyslovou zkušenost. Verbální dovednosti mají tedy pro děti s těžkým zrakovým postižením kompenzační význam (Vágnerová, 2005). U dětí s těžkým zrakovým postižením se někdy setkáme s tím, že neznají (nechápou) obsah používaných slov a pojmů. Dochází k tzv. verbalismu nevidomých.
Výrazně specifická je komunikace verbální v psané podobě. Cíleně rozvíjíme u dětí s těžkým postižením zraku v předškolním období funkční jemné svalstvo ruky a vnímání hmatem prsty pro následný výcvik čtení a psaní Braillovým písmem.
Komunikace neverbální – Vnímání (komunikace) hmatem – haptika je základním poznávacím prostředkem. Vnímání hmatem je kvalitativně i kvantitativně odlišné od vnímání zrakem. Při vnímání hmatem postupujeme od částí k celku, protože mnoho věcí nelze vnímat hmatem najednou, některé nelze hmatem poznávat vůbec. Hmatové vnímání je časově náročnější, uplatní se hmatová paměť, myšlení, je nutné koncentrovat pozornost. Na rozdíl od zraku, kterým vnímáme na dálku, můžeme hmatem vnímat pouze předměty, které máme ve svém haptickém prostoru určeném rozpaženými pažemi.
Komunikaci hmatem uplatňujeme při komunikaci s nevidomými často pro navázání kontaktu – podávání rukou při pozdravu, držení se za ruku při doprovázení nevidomého dítěte, položení ruky na ruku nebo na rameno nevidomého dítěte při individuální práci ve škole.