Vhled do problematiky specifických poruch učení

od Průvodce RVP PV

 
Doporučení, inspirace a náměty
 
Přidat do kolekce

Specifické poruchy učení (dále SPU) byly dlouhá léta považovány výhradně za problém žáků ve věku povinné školní docházky, tj. základní školy. Předpokládalo se, že se manifestují na 1. stupni ZŠ, a že se zde postupně

„nějakým způsobem odstraní“. Výzkumy se však postupně prokázalo, že je lze zaznamenat již ve věku předškolním, a že dokážou výrazným způsobem ovlivnit vzdělávání i na vyšších stupních škol (SŠ, VŠ), a posléze mohou zasahovat i do profesního a osobního života.

SPU v současnosti v některých zemích trápí až kolem 5-10 % obyvatel a nejsou žádnou novinkou posledních let. Již známý Učitel národů Jan Ámos Komenský osvíceně upozorňoval na potřebu naučit všechny děti dovednostem trivia. Pro specifické poruchy učení je zjednodušeně řečeno charakteristická neschopnost dítěte, které jimi trpí, naučit se číst, psát a počítat běžnými výukovými metodami, které se užívají v běžném vzdělávacím proudu a u většiny populace vedou k osvojení potřebných dovedností.

Přitom neumět číst, psát, počítat, zvládnout cizí jazyk – to všechno znamená mít uzavřenou cestu k získávání relevantních informací, které neustále potřebujeme zpracovávat, abychom si udrželi v sociálním kontextu ostatních lidí pomyslnou výši žebříčku úspěšnosti, dobře zvládli školní edukaci, profesní přípravu, získali dobrou práci aj.

Proto lze specifické poruchy učení považovat až za jakýsi druh civilizační choroby. Víme, že s největší pravděpodobností jsou způsobeny drobnými poškozeními centrální nervové soustavy a úzce souvisí s oslabením jazykových a řečových dovedností konkrétního člověka.

Ve svém spektrálním výskytu mají několik styčných charakteristik:

  • jedná se o celoživotní poruchy;
  • lidé s touto poruchou se potýkají se širšími obtížemi než pouze se čtením;
  • mají neurobiologický podklad (např. Armstrong, 2010; Mather & Wendling, 2012).

Není tedy možné, že by na určitém stupni vývoje najednou „zmizely“ (jejich projevy se však mohou samozřejmě v průběhu života zmírňovat, nebo naopak zvýrazňovat).

Jednotlivé specifické poruchy učení dělíme na následující představitele:

a) dyslexii = specifická vývojová porucha čtení, která může postihovat rychlost čtení, správnost, porozumění čtenému textu. Určitý počet žáků vždy potřebuje, aby mu byla věnována větší péče při nácviku čtení bez ohledu na to, jakou metodou se učí číst. V ČR se užívá především genetická a analyticko-syntetická metoda, částečně metoda splývavého čtení. Má-li dítě výrazně oslabené sluchové rozlišování včetně auditivní paměti a pozornosti, je pro něj vhodnější výuka prostřednictvím metody analyticko-syntetické[1];

b) dysortografii = specifická vývojová porucha pravopisu se projevuje tzv. specifickými dysortografickými chybami, negativně ovlivňuje i proces aplikování mluvnického učiva, především nasedá-li podklad obtíží dítěte na oslabenou fonemicko-fonoligickou a morfologicko-syntaktickou jazykovou rovinu. V českém jazyce negativní roli sehrává i vizuální deficit;

c) dysgrafii = porucha psaní a grafického projevu postihuje úpravu písemného projevu, osvojování jednotlivých písmen a integraci spojení hláska – písmeno. Písmo žáka s dysgrafií je neúhledné, jeho linie kostrbaté, vše je obtížně čitelné, což plyne z deficitů poznávacích funkcí, jako jsou zraková paměť, výbavnost tvaru písmena, prostorová orientace na řádku a na stránce, zraková analýza a syntéza, narušený proces automatizace aj. Písemný proces bývá pomalý ve srovnání s vrstevníky a neodpovídá kognitivním schopnostem žáka. Vyžaduje od něj neúměrné množství energie, což se může negativně projevit i v obsahu psaného textu. U nejtěžších forem dysgrafie se žák v podstatě není schopen minimálně psacím písmem naučit psát vůbec a je potřeba místo reedukace nastavit vhodné kompenzační techniky vedoucí k minimalizaci jeho obtíží.

d)  dyskalkulii = porucha počítání, matematických schopností. Znesnadňuje provádění operací s čísly, matematické představy, prostorové představy při práci s čísly i při geometrii, Jelikož oblast matematiky je široká, dělíme dyskalkulii podle oblastí, ve  kterých  se  porucha  nejvíc manifestuje. Rozlišujeme tedy 6 typů dyskalkulie: praktognostickou, verbální, lexickou, grafickou, operacionální a   ideognostickou. Zejména v zahraniční literatuře bývají zmiňovány deficity v matematických dovednostech. Za nejčastější problém svědčící o přítomnosti dyskalkulie považují zahraniční autoři např. skutečnost, že vypočítaný výsledek zadaného příkladu při dobře zvoleném postupu řešení je nesmyslný (například pokud jedinci vyjde, že deset procent z osmdesáti je třicet).

V České republice k nim přidáváme:

e) dyspraxii – porucha schopnosti vykonávat manuální a složité úkony,

f) dyspinxii – porucha výtvarných schopností,

g) dysmúzii – porucha hudebních schopností.

Při osvojování dovedností číst, psát a počítat se poruchy učení projevují nejvýrazněji, lze je však sledovat i v mnoha dalších dovednostech a schopnostech, kterými jsou například:

  • poruchy soustředění, které se projevují krátkodobým soustředěním, horším soustředěním při klimatických změnách, při oslabení organismu či při zvýšeném psychickém vypětí,
  • poruchy pravolevé a prostorové orientace způsobující záměny pravé i levé strany na sobě i v prostoru, potíže při orientaci v sešitě, knize, na lavici, v místnosti i budově,
  • poruchy sluchového vnímání, vnímání a reprodukce rytmu (těmito poruchami nemyslíme sluchové vady ve smyslu nedoslýchavosti různého stupně, ale schopnost rozlišovat jemné přírodní zvuky i elementy lidské řeči),
  • poruchy zrakového vnímání, kterými podobně jako u poruch sluchového vnímání nerozumíme poruchy zrakové ostrosti, ale schopnost rozlišovat jednotlivé detaily vnímaných tvarů, zvládat oční pohyby při čtení,
  • poruchy řeči, které chápeme jako poruchy porozumění řeči, vyjadřování a výslovnosti,
  • poruchy jemné a hrubé motoriky projevující se nejen hůře koordinovanými pohyby těla, rukou, prstů, ale i očními pohyby např. při čtení,
  • poruchy chování, vznikající jako následek poruch učení, projevují se upozorňováním na sebe, „šaškováním“, časté jsou neurotické projevy, strach, napětí.

Uvedený výčet projevů jedince s různým druhem SPU není sice vyčerpávající, ale jako ukázka obtíží jedinců s danou diagnózou by mohla stačit.

 

Na závěr této kapitoly je potřebné zmínit, že v posledních letech se mezi odborníky vede diskuse o souvislosti mezi specifickými poruchami učení a inteligencí člověka. Velká většina z nich dochází k závěru, že inteligence s dyslexií přímo nesouvisí.

Podrobněji se danou otázkou zabýval již v roce 1989 Siegel. Konstatuje a na příkladech uvádí, že slabí čtenáři s nižším intelektem vykazují podobné deficity ve čtení, hláskování, paměti i v samotném používání jazyka jako dyslektici s průměrnou či nadprůměrnou inteligencí. Domnívá se proto, že finanční prostředky vynakládané na diagnostikování inteligence při stanovování diagnózy SPU by bylo vhodnější použít při administraci specifických testů, které zviditelní konkrétní obtíže jedince s SPU v jejich aktuální podobě.



[1] MICHALOVÁ, Z. (2016) 

 

Navigace

Náměty, další inspirace a diskuze

   Budeme rádi, pokud se podělíte o Vaše zkušenosti se specifiky práce s dětmi s SVP v Diskuzi. V diskuzním fóru se také můžete inspirovat nebo případně zeptat ostatních na jejich zkušenosti.
   Dotazy související se specifiky práce s dětmi s SVP můžete zasílat prostřednictvím formuláře umístěného na stránkách Konzultačního centra.

Pohled byl zobrazen 1220x od 15 březen 2017 do 20 březen 2019